Zdá se, že po letech tápání jak ze strany povolovacích orgánů, ale i realizátorů technologií chemické recyklace, bude jasněji. Celý povolovací proces bude již brzy řízen metodikou, která právě vzniká na Ministerstvu životního prostředí a je ve vnitřním připomínkovém řízení.
Metodika bude klást jasně vymezené požadavky jak na oznamovatele, provozovatele, tak i na povolující úřad, a to ve všech možných oblastech, tedy při posuzování vlivu na životní prostředí, v oblasti odpadů, ovzduší a integrované prevence. Metodika se bude týkat také chemických látek a ostatních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí.
Snaha MŽP je legitimní a správná. Zkušenosti let minulých nejsou zrovna příznivé a tlak na správné nakládání s odpady se zvyšuje s blížícím se koncem skládkování stále více.
Chemická recyklace není jednoduchá disciplína. Má více odnoží a není to pouze o plazmovém zplyňování či pyrolýze. Existují rovněž technologie rozpouštění a depolymerizace. Každá technologie má svá specifika, na životní prostředí působí „po svém“ a je tedy nutné jí přizpůsobit i povolovací proces.
Metodika, po které volají obě strany, tedy zrychlí a zjednoduší povolovací proces i proces výstavby. Správné určení metody povolování ale určitě není jednoduchou záležitostí. Je nutné například jasně vymezit, že chemická recyklace je recyklací materiálu, a přestože část produkce bude využitá jako energie v samotném výrobním procesu, neměla by tato skutečnost komplikovat celý proces povolování.
Technologie chemické recyklace transformují vstupní odpad a přetváří ho v nové suroviny – produkty k dalšímu využití, které přestávají být odpadem.
Tyto výstupní produkty mají zcela rozdílnou strukturu a uspořádání oproti původnímu vstupnímu odpadu.
Jedním z cílů metodiky by mělo být snížení administrativní zátěže a Ministerstvo životního prostředí je si toho vědomo. Proto spolupracuje na tvorbě metodiky i se subjekty z komerční sféry. Předjímat dopady jednotlivých bodů metodiky v praxi bez spolupráce se subjekty, kterých se povolování bude bezprostředně týkat, nelze. Proto také zapracovává množství připomínek tak, aby správně vybalancovalo účel, pro který metodika vzniká, zájmy budoucích provozovatelů, potřeby dobrého chování k životnímu prostředí a jasně nadefinovalo práci povolovacích orgánů. To je přetěžký úkol.
Pokud bude metodika povolovacích procesů říkat úředníkovi schvalujícímu technologii, že se na výstupní produkty má stále dívat jako na odpad, nebo pokud bude produkt využíván také částečně interně energeticky v rámci samotného transformačního procesu, a tím pádem nepůjde dle metodiky o chemickou recyklaci, může nastat opačný efekt, který bude jednoznačně krokem zpět a zpomalí celý inovativní potenciál nových nastupujících technologií. Tedy nepříjemný fakt, který již v minulosti nejednou nastal. Metodika celý proces jen prodlouží, povolovací orgány zmate a nechuť investorů do konkrétní aplikace technologií chemické recyklace naroste.
To by v době, kdy se české odpadové hospodářství připravuje na konec skládkování, kdy stále až na pár komodit materiálová recyklace nefunguje tak, jak bychom si přáli, nebylo dobré. Chceme recyklovat kvalitně, šetrně k životnímu prostředí a nechceme skládkovat. Chemická recyklace má obrovský potenciál a ten je nutné využít. Ministerstvo životního prostředí si to uvědomilo a vznik metodiky je toho důkazem. Snad se to podaří.
Dané problematice chemické recyklace se hodláme věnovat v samostatném cyklu.
Komentáře