Kov byl pro Československé hospodářství velmi důležitou surovinou
V souladu s úkoly druhého pětiletého hospodářského plánu bylo vydáno vládní nařízení ze dne 3. června 1960 č. 68/1960 Sb. o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami. Pro další rozvoj hospodářství, zejména pro růst průmyslové výroby, bylo potřeba zabezpečit nezbytné suroviny v dostatečném množství a v potřebné jakosti. K tomu mělo být využito především tuzemských zdrojů.
K nařízení vlády č. 68/1960 byla vydána vyhláškaministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 1. července1960 č. 106/1960 Sb. o hospodaření kovovým odpadem, která upřesňovala podmínky sběru, výkupu, třídění, skladování, úpravu a spotřebu kovového odpadu. Za kovový odpad se podle této vyhlášky považovaly také zbytky kovů obsažené v haldách, troskách, kalech a pod., pokud jejich využití pro potřeby národního hospodářství z hlediska vynaložených nákladů a daných technických možností bylo ekonomické.
%pst%
Odpad byl dělen na kovový odpad průmyslový a kovový odpad neprůmyslový. Průmyslový kovový odpad vznikal v organizacích, neprůmyslový kovový odpad byl všechen ostatní kovový odpad, zejména odpad od obyvatelstva.
Všechny organizace byly povinny kovové odpady shromažďovat podle jednotlivých druhů, takto odděleně je skladovat na vhodných místech, chránit před rozkrádáním, znečištěním jinými látkami, pomícháním a jiným znehodnocením a nabízet příslušným výkupním organizacím. Totéž platilo pro občanský sběr.
Bylo zakázáno vyvážet kovové odpady na odvaly, zavážky a smetiště nebo jinak způsobovat jeho ztráty např. nevytěžením z dolů a lomů nebo jeho zavalováním na stavbách a montážích. Vyhláška dále velmi podrobně upravovala povinnosti podniků Kovošrot a Sběrné suroviny ve vztahu k dalšímu nakládání s kovovými odpady.
Poradenská činnost podniků Kovošrot vůči podnikům (dnes bychom řekli původcům kovových odpadů) byla rozšířena o dohled, který umožňoval pověřeným pracovníkům vyžadovat potřebné informace, nahlížet do záznamů týkajících se hospodaření s odpady, vstupovat do prostor, ve kterých kovové odpady vznikaly, apod. Nařízení vlády č. 68/1960 i výše zmíněná vyhláška byly zrušeny až federálním zákonem č. 238/1991 Sb., o odpadech.
Vyjetý olej
Plnění tehdejších hospodářských plánů vyžadovalo i využívání upotřebených olejů. Zpětný odběr upotřebených minerálních olejů byl zřízen v ČR již od roku 19571. Nová vyhláška ministerstva chemického průmyslu ze dne 15. listopadu 1961 č. 130/1961 Sb., o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních (mazacích) olejů stanovila, že upotřebené minerální (mazací) oleje (dále jen "upotřebené oleje") jsou takové, „jejichž původní vlastnosti se použitím změnily tak, že jich nelze bez regenerace chemickou cestou (dále jen "regenerace") k předepsanému (určenému) účelu nadále použít. „Upotřebené oleje byly velmi cennou surovinou pro další zpracování“.
Vyhláška ukládala všem spotřebitelům minerálních olejů, občanům, organizacím (včetně zemědělských družstev), povinnost upotřebené oleje shromažďovat a nakládat s nimi podle ustanovení vyhlášky. Oleje bylo zakázáno navzájem směšovat.
Spotřebitelé leteckých a automobilových motorových, olejů a olejů pro traktory, nebo jejich směsí byli povinni odvádět veškerý upotřebený olej této skupiny národnímu podniku Benzina, nejméně však 35 % z odebraných čerstvých olejů. Pokud podniky opětovně nedostály své odvodní povinnosti, byly kráceny v dodávkách čerstvých olejů, maximálně do výše nesplněné odvodní povinnosti. Jakékoliv jiné použití upotřebených olejů bylo nepřípustné.
Odpady z obalů
Využívání některých odpadů z obalů bylo upraveno od roku 1962 vyhláškou ministerstva chemického průmyslu ze dne 24. října 1962 č. 104/1962 Sb., o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů. Právní předpis upravoval nakládání s přepravními lepenkovými obaly a jejich součástmi (dále jen "lepenkové obaly").
Organizace, které byly držiteli lepenkových obalů, byly povinny je nabídnout bez zbytečného prodlení, po jejich vyprázdnění, nejbližší opravně Odbytového sdružení papírenského průmyslu, které bylo pověřeno výhradním výkupem těchto obalů. Sdružení mělo povinnost se k nabídce vyjádřit do 21 dnů po jejím obdržení; pokud tak neučinilo, mohl držitel lepenkových obalů odprodat obaly do Sběrných surovin.
Povinnost nabídky se nevztahovala na lepenkové obaly, které držitel sám nadále účelně a hospodárně používal výlučně k obalovým účelům a na lepenkové obaly, v nichž bylo zboží prodáno spotřebiteli.
Odbytové sdružení papírenského průmyslu vykupovalo a renovovalo nabídnuté lepenkové obaly a po opravě je prodávalo podnikům (dnes bychom použili termín „znovuvyužilo“). Renovace lepenkových obalů spočívala v jejich opravě, úpravě nebo zpracování tak, aby bylo zajištěno jejich nejvyšší možné využití pro další přepravu zboží.
Nezpracovatelné odpady z lepenkových obalů, vzniklé při renovaci, dodávalo Odbytové sdružení papírenského průmyslu přímo výrobním závodům papírenského průmyslu.
Nekovové odpady
Vzhledem k tomu, že sběrné suroviny a průmyslové textilní odpady byly považovány za zásadní součást domácí surovinové základny, bylo nakládání s nekovovými odpady, které zajišťovaly podniky Sběrných surovin, speciálně upraveno vyhláškou Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství a ministerstva spotřebního průmyslu ze dne 4. února 1964 č. 30/1964 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami a průmyslovým textilním odpadem.
Vyhláška rozšiřovala, kromě již dříve stanovených oblastí, nově povinnosti pro tzv. místní sběrny a určovala výčtem oblasti, které byly v kompetenci obcí. Byl nově definován výčtem pojem „sběrné suroviny“ a to na sběrový papír, sběrový textil, upotřebené televizní obrazovky, použité sklenice a lahve ze skla, skleněné střepy duté, lité a tabulové podle jednotlivých barev a druhů, výrobní odpady a použité výrobky z „termoplastických“ hmot, pneumatiky a stará pryž, upotřebený ustalovač, odpady a vyřazené výrobky z přírodního korku, upotřebená dřevitá vlna, vyřazené výrobky z azbestu, celuloidu a dále upotřebené kinofilmy a Rtg filmy od organizací; kůže a kožky, peří, kosti, rohovina, veškeré odpadové jateční tuky a tuky nevhodné pro výživu, živočišná vlákna, lidské vlasy z holičských a kadeřnických provozoven.
Obce byly povinny zajišťovat sběr surovin od obyvatelstva, zejména tím, že:
seznamovaly občany s významem sběru,
propagovaly jeho správné provádění a pečovaly, aby se sběr stal pravidelným návykem a tím i trvalým a intenzivně využívaným zdrojem surovin,
organizovaly sběrové akce a pomoc při hospodárném svozu surovin,
pomáhaly rozšiřovat síť místních sběren přidělováním vhodných objektů a dbaly, aby sběrny byly budovány v nových sídlištích jako součást jejich komplexního vybavení,
vyhledávaly a schvalovaly sběrače sběrných surovin ve spolupráci se Sběrnými surovinami,
kontrolovaly činnost sběren a sběračů a dozíraly, aby sběrné suroviny byly přijímány v místních sběrnách pravidelně ve stanovenou dobu a aby sběrači pravidelně prováděli sběrovou činnost ve stanoveném obvodu a propláceli sběrné suroviny podle platných ceníků,
organizovaly a prováděly kontrolu čistoty a hygieny ve sběrnách.
Zpětný odběr baterií
Zpětný odběr alkalických akumulátorů byl upraven již od roku 1964 a to vyhláškou ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 9. září 1964 č. 178/1964 Sb., o sběru a výkupu vyřazených alkalických akumulátorových článků. Ministerstvo v ní stanovilo, že sběr a výkup vyřazených alkalických akumulátorových článků s označením 60 Ah a více prováděla Pražská akumulátorka, závod Raškovice. Všechny organizace byly povinny nabídnout a odevzdat tento typ akumulátorů do dvou měsíců po jejich vyřazení. Za dodané vyřazené články platila Pražská akumulátorka dodavatelům 120 korun za 1 tunu (bez elektrolytu a dřevěných obalů).
Sběr vyřazených alkalických akumulátorových článků s označením pod 60 Ah prováděl národní podnik Kovošrot v rámci výkupu odpadu ocelí. K výkupu mohly být dodávány pouze akumulátory zbavené elektrolytu.
Vyhláška ministerstva vnitřního obchodu č. 208/1957 Ú. l., o hospodaření s obaly při oběhu zboží, byla v roce 1965 nahrazena vyhláškou ministerstva chemického průmyslu ze dne 11. února 1965 č. 11/1965 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků. Vyhláška se vztahovala na přepravní obaly určené svojí konstrukcí i materiálem, z něhož byly zhotoveny, k vícenásobnému použití, při dodávkách výrobků mezi firmami.
Byly stanoveny podmínky, lhůta pro vracení obalů a způsob úhrady nákladů. Pro zjednodušení administrativních úkonů byly mezi organizacemi zavedeny tzv. obalové listy. Nedodržel-li odběratel smluvně dohodnutou dobu pro vrácení obalů, byl povinen dodavateli zaplatit penále ve výši 50 % z evidenční ceny obalů. Ta byla stanovena vyhláškou, stejně tak jako výčet více jak 100 typů obalů, kterých se týkala.
Pokud odběratel obaly nevrátil ani do dvou měsíců po uplynutí lhůty k vrácení, byl povinen zaplatit dodavateli ještě další penále ve výši trojnásobku evidenční ceny obalů.
Poznámka:
1. Vyhláška ministerstva chemického průmyslu ze dne 15. dubna 1957 č. 93/1957 Ú.l., o využití odpadních a upotřebených mazacích olejů.
V příštím díle se zaměříme na léta do roku 1989.
Redakce tímto děkuje Ministerstvu průmyslu a obchodu a autorce studie Věře Havránkové za poskytnutí podkladů pro vznik tohoto textu.
Komentáře