Všichni znají problematiku změny klimatu a její negativní dopad na celý svět. Není mnoho těch, kteří by netušili, co by způsobila nečinnost směrem k uhlíkové neutralitě: teplejší svět, méně ledovců, tání Arktidy, zvyšování hladin moří, náhlé změny počasí a mnoho dalších nepříjemných konsekvencí, které jsou spojené se změnou klimatu. Co se ale stane ve chvíli, kdy se lidstvu podaří být uhlíkově neutrální a sníží i emise dalších škodlivin do prostředí?
V současné době lidstvo hledá odpovědi na otázku jak žít dál, bez ztráty rozvoje a životního standardu, ale tak, abychom změnu klimatu zastavili, nebo naopak vrátili zpět k normálu. Vznikají tisíce studií, návrhů, řešení, výzkumů za obrovské množství finančních prostředků, které ovšem stojí za to investovat. Země prostě musí zůstat zdravá pro naše děti, jejich děti, zkrátka pro další generace. Pojďme si zahrát na optimisty a zkusme si představit, co se stane, až se nám podaří dosáhnout uhlíkové neutrality a snížit nebo úplně odstranit emise škodlivin nejen do ovzduší, ale také do vod a půdy.
Mohlo by být zase dobře
V první řadě se velmi pravděpodobně stabilizují globální teploty. To by mohlo zabránit extrémním výkyvům počasí, jako jsou vlny veder, silné bouře nebo záplavy, které de facto začínají náš moderní svět sužovat. Současná doba se také vyznačuje stoupáním hladin moří a oceánů. Je to vlivem tání ledovců a polárních ledových „čepiček“.
Ke zvyšování hladin ale také přispívá tepelná roztažnost vody, změna množství vody uložené na pevnině i třeba změny směrů oceánských proudů. Zpomalení tání ledovců a polárních čepiček by mohlo přispět ke stabilizaci hladiny moří, a to by pravděpodobně ochránilo pobřežní oblasti před záplavami.
Snížení emisí skleníkových plynů by vedlo k čistšímu ovzduší, což by se pozitivně projevilo na kvalitě lidského zdraví a zdraví ekosystémů. I přes tyto nesporně pozitivní skutečnosti se asi do dřívějšího „normálu“ svět jen tak nevrátí. Je důležité si uvědomit, že dosažení uhlíkové neutrality je jen jedním krokem.
Bude nutné pokračovat v úsilí o snižování dalších emisí a na již probíhající změny klimatu se chtě nechtě adaptovat. Je totiž velmi pravděpodobné, že probíhající změny jsou nevratné, nebo vratné jen velmi obtížně. Přesto můžeme zaspekulovat o tom, co by k návratu do normálu mohlo vést.
Co se musí udělat?
Aby se průměrná teplota Země začala snižovat k dlouhodobému průměru, muselo by dojít k několika klíčovým změnám a opatřením. Kromě dosažení uhlíkové neutrality by bylo nutné aktivně odstraňovat CO2 z atmosféry pomocí technologií, jako je zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) nebo přirozenými metodami, jako je zalesňování a obnova mokřadů. Šlo by tedy o pokus o negativní emise.
Další z nutných podmínek by bylo razantní snížení emisí metanu a dalších skleníkových plynů. Metan je silný skleníkový plyn, který má krátkodobě větší vliv na oteplování než CO2. Snížení emisí metanu, například z těžby ropy a plynu, zemědělství a odpadu, by mohlo mít rychlý pozitivní efekt. Bezpodmínečně změny by musely být provedeny v energetice a průmyslu. Přechod na obnovitelné zdroje energie, zvýšení energetické účinnosti a zavedení čistých technologií v průmyslu by měly významný dopad na snížení emisí.
Bez změn v zemědělství a využívání půdy také nelze očekávat pozitivní výsledky ve stabilizaci či dokonce poklesu globální teploty k dlouhodobému normálu. Udržitelné zemědělské praktiky, jako je agroekologie a ochrana přírodních ekosystémů by mohly pomoci snížit emise a zvýšit schopnost krajiny absorbovat uhlík. Ke všem výše popsaným podmínkám je ale bezpodmínečně nutné motivovat společnosti ke komunikaci a spolupráci. Mezinárodní spolupráce na globální úrovni a závazky jsou pro snižování emisí klíčové. Dohody, jako je ta Pařížská, poskytují rámec pro koordinované úsilí na celosvětové úrovni.
Překážky. Jsou překonatelné?
Snížení průměrné teploty Země k dlouhodobému průměru by vyžadovalo, jak jsme již uvedli, dlouhodobé a koordinované úsilí na všech úrovních společnosti. Už tento fakt je sám o sobě dost náročný. Překážek je ale více. Jednou z těch největších jsou ekonomické náklady. Přechod na obnovitelné zdroje energie a zavádění nových technologií vyžaduje značné investice. Mnoho zemí a společností může mít omezené finanční zdroje nebo neochotu investovat do dlouhodobých řešení.
Klimatická politika často závisí také na politické vůli a prioritách vlád. Krátkodobé politické cykly mohou bránit dlouhodobým opatřením potřebným k řešení klimatických změn. Další možné překážky mohou být technického a technologického charakteru. Některé technologie, jako je zachytávání a ukládání uhlíku (CCS), jsou stále ve fázi vývoje a jejich široké nasazení může být technicky náročné a nákladné.
Jednou z nejzásadnějších překážek jsou sociální a kulturní bariéry. Změna chování a postojů lidí je klíčová. Umět něco obětovat a uvědomit si pozitivní cenu této oběti je pro jedince velmi náročné. V mnoha případech nepochopitelné. Změnit spotřebu energií nelze jen vyráběním efektivnějších přístrojů. Změna celkového životního stylu je náročná a může bolet. Prosadit tyto změny může být velmi obtížným oříškem kvůli zakořeněným zvyklostem a kulturním normám.
Klimatické změny jsou globálním problémem, který vyžaduje koordinované úsilí všech zemí. Rozdíly v ekonomickém rozvoji, politických prioritách a schopnostech jednotlivých zemí mohou komplikovat dosažení globálních dohod a cílů, což je kamenem úrazu pro kvalitní mezinárodní spolupráci.
Neposlední překážkou je i odpor průmyslu: Některá průmyslová odvětví, zejména ta, která jsou závislá na fosilních palivech, mohou klást odpor vůči změnám, které by ohrozily jejich zisky. Lobbying a politický vliv těchto odvětví mohou zpomalit nebo zablokovat legislativní opatření vedoucích ke kýženým výsledkům. Překonání těchto překážek bude vyžadovat kombinaci inovací, politických reforem, vzdělávání a mezinárodní spolupráce.
Komentáře