V tuto středu roku 1856 se ve vídeňském paláci knížete Jana Adolfa Schwarzenberga schází velmi různorodá společnost. Kromě členů významných rakouských šlechtických rodů, Fürstenbergů, Chotků, Nostitzů, Auerspergů, je tu i několik ne tak urozených, ale bohatých podnikatelů a bankéřů.
Všichni se tu sešli na přání Schwarzenbergova hosta – doktora Kristiána Gustava Clemma. Tento bývalý mannheimský lékárník, ředitel několika německých sodáren, přijel do Vídně představit svůj záměr vybudovat novou sodárnu:
„Už koncem minulého století si prudký rozvoj textilu vynutil vypsání ceny Francouzské akademie na vypracování lučební výroby nezbytné pro něj sody, když se ukázala nedostatečnost jejich přírodních zdrojů.
Se zdarem to rozřešil nešťastný Nicolas Leblanc a s pomocí svého příznivce, Výsosti prince Oranžského, postavil na její výrobu z kamenné soli první továrnu v Saint Denis u Paříže.
Svojí krvavou revolucí ale ztratila pak Francie jedinečnou příležitost dostat se do čela chemické industrie, Robespierova hrůzovláda připravila o život geniálního Leblanca a jeho urozeného protektora o hlavu.
Jejich patentu se zmocnili Angličané. Vybudovali ohromné závody United Alcali Company a začali sodou zásobovat celý kulturní svět. … Jelikož i nadále poroste textilní průmysl i další obory, které sodu potřebují, poroste i poptávka po ní.
Nejsem sám, kdo si to uvědomuje. Mám z důvěrných pramenů zprávy, že se u vás, zatím ještě v tajnosti, dějí přípravy na založení nové velké sodárny. Urození a vzácní pánové, konstatuji – čas nečeká, je třeba chopit se příležitosti, než ji užijí jiní! ...
Chemická výroba je ještě v plenkách, ale pro toho, kdo vidí do budoucnosti, je již dnes jasný její netušený rozvoj. Paleta chemických výrobků se bude rozrůstat a pro jejich výrobu a vývoz poskytuje Ústí skvělé možnosti: po Labi do Hamburgu, na druhou stranu po jedné z hlavních železničních tratí Rakouska do celého zázemí. Urození a vzácní pánové, tím jsem uvedl podrobnosti svého návrhu a se zájmem očekávám vaše vyjádření.“
Takhle nějak se odehrálo založení Spolku, jednoho z nejvýznamnějších průmyslových podniků nejen Rakouska-Uherska, ale i nově vzniklého Československa. Clemmova řeč byla zřejmě dostatečně přesvědčivá, když se mu podařilo od přítomných pánů získat 700 tisíc zlatých, které byly ještě v rámci první emise akcií navýšeny na celkovou sumu jeden milion zlatých základního kapitálu.
Původní záměr nově vzniklého Oesterreichischer verein fur chemische und mettalurgische Produktion, Wien, vycházel z Clemmových zkušeností a znalostí chodu německých sodáren, převážně v Hessensku, kde v minulosti (nutno podotknout, že ne příliš úspěšně) působil.
První záměr předpokládal kromě jiného roční výrobu tří tisíc tun uhličitanu sodného, šesti tisíc tun kyseliny sírové, sedmi tisíc tun kyseliny chlorovodíkové a skoro dvou milionů kubických metrů svítiplynu.
Zde se počítalo s významnou částí produkce i pro město, což mělo podpořit kladná stanoviska vedení města k záměru výstavby továrny. Díky tomu se ještě v roce 1857 stalo Ústí po Praze druhým městem užívajícím plyn k veřejnému osvětlení.
26. května 1856 byl baronem Riese von Stallburgem zakoupen pozemek na západ od městských hradeb, který se stal základem budoucího padesátihektarového areálu. Není bez zajímavosti, že dnešní rozlohy dosáhl Spolek již na konci 19. století. Stavba byla zahájena 18. února 1857 a již 10. ledna 1858 byla spuštěna výroba. Sice zatím bez povolení ze strany města, to se však podařilo záhy zajistit, a výroba se mohla rozeběhnout naplno.
Ještě jedno únorové datum je v historii Spolku důležité – od roku 1882 bylo zřejmé, že Leblancův způsob výroby sody je ve Spolku dále neudržitelný. Komplikovaná a ztrátová výroba nedosahovala přes veškerou péči a snahu o modernizaci ani potřebné kvality, ani ekonomických výsledků.
Tehdejší ředitel Spolku Max Schaffner proto začal jednat s belgickou firmou Solvay o spolupráci při výrobě sody amoniakálním způsobem, který si Ernest Solvay nechal patentovat. Záměr o společném podniku mimořádná valná hromada Spolku schválila 22. února 1883.
Na základě této dohody byla okamžitě zahájena výstavba nových sodáren v rakouském Ebensee a maďarském Maros Ujváru. Společný podnik získal monopol na výrobu sody v celém Rakousku-Uhersku. Byl tak učiněn rozhodující krok pro vybudování jednoho z nejvýznamnějších chemických podniků v Evropě.
Dnešní SPOLCHEMIE úspěšně navazuje na tuto dlouholetou tradici a i dnes patří ke klíčovým hráčům evropského chemického průmyslu. Modernizovaná výroba společnosti je vnitřně plně integrovaná, šetrná vůči životnímu prostředí a využívá vlastní patentovou technologii.
SPOLCHEMIE je dnes předním výrobcem epoxidových a alkydových pryskyřic, speciálních epoxidových systémů a hydroxidů a speciálních chemických derivátů. Tradičně patří mezi největší české exportéry a je významným regionálním zaměstnavatelem.
Komentáře