Dnes přinášíme pokračování rozhovoru se sovětským a ruským energetickým specialistou Thanem Gustafsonem. V první části rozhovoru byl popsán vývoj ruského energetického průmyslu za prezidenta Vladimira Putina až do předvečera války na Ukrajině. Druhá část popisuje dopady války na ruský ropný průmysl.
Uvedl jste, že Putinova válka spustila proces, který sníží konkurenceschopnost ruského ropného průmyslu na dlouhou dobu. Jak to?
Dopady nastalé situace se ukáží z dlouhodobého hlediska. Zhruba po pěti letech. Důvodem je odchod společností poskytujících služby. Především těch zahraničních. Také končí mnoho tuzemských společností. Přerušují se dodávky zboží a produktů ze zahraničí. Obrovské výdaje spojené se současnou válkou brzy způsobí Rusku velké finanční potíže a to vše zabrzdí modernizaci ropného průmyslu.
Bez kontinuální modernizaci těžebních technologií nebude při rychlosti opotřebení brzy možné těžit. Příkladem může být projekt generálního ředitele společnosti Rosněfť, Igora Sečina, Vostok Oil.
Proč je Vostok tak důležitý a proč je tak náročný?
Projekt Vostok Oil je zajímavý tím, že je realizován na východě země, za administrativní hranicí Západní Sibiře na Taymyrském poloostrově. Na některých místech, například v ropném poli Vankor, se už těží. Otazník v současné době visí nad dalšími prozkoumávanými ropnými poli. Jedním z nejznámějších je Payakh. Sečin řekl Putinovi: Pokud mi poskytnete plnou státní podporu, budu pro vás do roku 2030 vyrábět sto milionů tun ropy ročně z ropného pole Vostok – dva miliony barelů denně – a neustanu.
Jenže realizace projektu Vostok Oil představuje velké množství výzev. Jedná se o panenské území. Je nutné vybudovat veškerou infrastrukturu. Nutný je nový přístavní systém, aby mohla být ropa distribuována do Asie prostřednictvím tankerů. Projekt vyžaduje obrovské investice do stavebnictví, občanské infrastruktury, komunikace. Vše navíc musí být zpevněno, protože změna klimatu přinese tání permafrostu. Pro představu: Společnost Novatek zapustila do země 60 000 pilířů, aby podepřela nově stavěné budovy v arktickém projektu Yamal LNG.
Přečtěte si také:
Putin promrhal sovětské energetické dědictví, I. část
Bude nutné vybudovat celou síť nových ropovodů, které dopraví ropu do nového přístavu na arktickém pobřeží. Ty ale ještě neexistují. Bude nutné přivést asi sto tisíc dělníků. Vytvoříte sice sto tisíc pracovních míst, ale musíte sto tisíc lidí přimět k tomu, aby se tam na plný nebo částečný úvazek odebrali. . Jde o obrovské investice. Na toto vše ale sankce mají nepřímý dopad.
Jediným místem, kde sankce pravděpodobně dopadají přímo, jsou dodávky ropných tankerů. Ale i na to má Sečin plán. Je přímo zodpovědný za vývoj nové loděnice zvané Zvezda neboli „hvězda“. Bohužel i tento plán začíná mít potíže. Až do invaze měl totiž projekt podporu jihokorejských stavitelů lodí. Nyní se však stahují a projekt začíná nabírat zpoždění. Žádná Zvezda, žádné tankery. Žádné tankery, žádný Vostok oil.
Vraťme se zpátky k plynu. Evropa očekávala, že dalekosáhlé změny, které uzákonila ve svém vlastním plynárenském průmyslu, jí poskytnou výhodu při jednání s Gazpromem. Nyní se očekávání do značné míry rozplynula. Můžete popsat, jak s tímto zamíchala válka?
Zpětně můžete Evropské unii a Němcům vyčítat především tři věci. Za prvé si myslím, že EU příliš věřila v sílu svých nových regulačních a tržních mechanismů. Vezměme si například doktrínu jednotného evropského trhu, která měla konkrétní podobu tří rozsáhlých směrnic o plynu a energii. Myslím, že EU věřila, že pokud směrnice prosadí , a použije celou škálu regulačních, neoliberálních zbraní, zatímco Rusové po celou dobu kopali a křičeli, bude mít při vyjednávání výhodu v jakémkoli vztahu. Že se zkrátka břemeno rizika přesune na dodavatele a Evropa bude moci celou show kontrolovat.
Prvně musíte přiznat Rusům uznání za to, že byli v tento moment velmi upřímní. Gazprom se EU jasně zeptal: „Jste si jisti, že chcete, abychom každý den stanovovali úroveň vývozu ruského plynu do Evropy na základě denní spotové ceny?“ Zpětně vidíte, jak je nutné dávat si pozor, co si přejeme.
Za druhé, Němci příliš důvěřovali své Energiewende a rychlosti, s jakou budou schopni odstavit jadernou energii a nakonec i uhlí a zvýšit obnovitelné zdroje a postupem času snížit závislost na plynu. Jejich strategie se stala zásadně závislou na dostupnosti ruského plynu.
Třetím počinem zasluhující si výčitku je přehnaný optimismus evropských podnikatelů, zejména v Německu. Již od sovětských časů existovala silná víra, sdílená velkou částí německého politického establishmentu, v moc „Wandel durch Handel“ čili „změnu prostřednictvím obchodu“. Dobré obchodní vztahy měly Rusko podpořit a motivovat k tomu, aby přešlo k „normálnímu“ politickému systému. To vedlo k rozvinutí mimořádně hlubokého vztahu s Ruskem. Existuje celá generace lidí, jejichž celá kariéra v Německu byla postavena na rusko-německém partnerství. Tato generace nemohla uvěřit, že by Rusové mohli spáchat plynovou sebevraždu.
Vzhledem k tomu, že počátky těchto vztahů jsou datovány ještě do existence Sovětského svazu, lze to pochopit tak, že si Němci řekli: dokázali jsme obchodovat se sověty, dokážeme to i těmito chlapy. Co udělali špatně?
Mýlili se v tom, že příliš dlouho věřili výše popsaným třem věcem. Všechny v zásadě vycházejí z neoliberálního pohledu na svět, navzdory jasným náznakům zhruba od poloviny prvních deseti let nového století. V tu dobu se sám Putin a ruské politické těžiště začalo odklánět od spolupráce a přátelství k nepřátelství a odporu. Klíčovým datem byl rok 2007, kdy Putin pronesl svůj slavný projev na mnichovské bezpečnostní konferenci, kde odsoudil USA a posléze i Evropu. To měl být budíček.
Tento obsah je uzamčen
Pro zobrazení se přihlaste do účtu s aktivním předplatným.
Komentáře