Oznámení Evropské unie – dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050 – se setkalo s rozporuplnými reakcemi. I přestože vlády ambiciózní plán, který má výrazně snížit emise skleníkových plynů, přijaly s nadšením a odhodláním, neobešlo se to bez kritiky. Navíc se nyní ukazuje, že v některých případech šlo o více či méně hraný spektákl.
Není se čemu divit. Evropa je společenství vysoce rozdílných subjektů majících různé úhly pohledu na podmínky, které jsou pro dosažení tohoto cíle nezbytné. I ekonomicky vyspělé země, které se mohou chlubit vhodnými přírodními podmínkami pro využívání vhodných obnovitelných zdrojů, dokáží cíl splnit pouze za použití obrovských investic. Ekonomicky méně vyspělým zemím, ve kterých není možné efektivně využívat vodu, vítr či slunce, se tento cíl jeví jako neuskutečnitelný.
Stejný cíl pro různé státy
Každá evropská země má jinou energetickou náročnost na obyvatele, jinak je závislá na zahraničním obchodu a disponuje odlišným hospodářským mixem. Některé země jsou převážně průmyslové, v jiných je významnou složkou HDP zemědělství, turismus a služby; některé si vystačí s tím, co mají, a naopak jiné státy by nebyly bez dovozu značného množství materiálů a surovin schopné fungovat. A všechny se najednou rozhodly, že budou mít stejný cíl.
Ten je nutné splnit. Víme, že nemůžeme svou činností neustále dotovat prostředí obrovskými dávkami nejen CO2, ale i vším dalším. Víme, že s planetou se něco děje, a že to asi není to, co bychom chtěli. Jenomže v okamžiku schvalování Green Dealu a jeho cílů asi nikdo pořádně nedomyslel všechny konsekvence, které má a mít bude. Lépe řečeno, odborníci a vědci od počátku varují, jenomže politici neslyší.
Nějaké konsekvence bylo možné predikovat předem. Jiné se objevily záhy a další se objevují postupně a nutno dodat, že se nejedná o příjemné zprávy. Tedy za předpokladu, že evropská společnost bude i nadále chtít žít na vysoké noze, na kterou je zvyklá. I proto počáteční nadšení vystřídalo zdrženlivé mlčení a postupem času odhodlané hlasy politiků tichnou a začínají se objevovat hlasy skeptické. Kritiků je čím dál víc a už se objevují názory lidí, kteří pro dohodu hlasovali a nyní říkají, že cíl je prostě nad naše evropské síly.
Můžeme to vůbec stihnout?
27 let může vypadat jako dlouhá doba, ale ve světě zásadních změn se jedná o poměrně krátký časový horizont. Přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, změny v průmyslových odvětvích, dopravě a spotřebě energie vyžadují nejen čas, ale i značné investice. A byli to povětšinou odborníci, kteří od počátku upozorňovali, že takový cíl může být nerealistický, pokud se okamžitě neprovede radikální akce.
Ve hře jsou nejen technologické pokroky, ale i změny v legislativě, které musí být implementovány rychle a efektivně. Každý rok zpoždění nás přibližuje k bodu, odkud již nebude návratu, a současný stav ukazuje, že čas se rychle krátí.
Klimatické změny totiž nečekají a jejich dopady jsou čím dál zřetelnější. Od extrémních povětrnostních jevů, jako jsou hurikány a záplavy, po dlouhodobé změny klimatu, které ovlivňují zemědělství, zásobování vodou a biodiverzitu.
Každé zpoždění v přijímání a implementaci opatření nás přibližuje k nevratným změnám v ekosystémech, které mohou mít katastrofální následky pro celou lidskou populaci. Technologie a inovační procesy navíc potřebují i čas na to, aby byly přijaty společností a integrovány do každodenního života. Tento proces adaptace a implementace nových technologií je často pomalý a vyžaduje rozsáhlé vzdělávání a změny v sociálním chování.
Co nás to bude stát
Realizace uhlíkové neutrality stojí, a ještě bude stát, biliony eur. Částka zahrnuje investice do obnovitelných zdrojů, technologických inovací a nových infrastruktur. Rozpočty řady zemí jsou ale napjaté a veřejný dluh vysoký, což ztěžuje získávání potřebných financí. Odhaduje se, že ročně bude v EU potřeba investovat přibližně jeden bilion eur. Taková částka představuje velkou výzvu pro ekonomiky, které již dnes čelí tlaku z jiných oblastí, jako je zdravotní péče a sociální zabezpečení. Navíc nejde jen o přímé náklady na inovace, ale i o nepřímé náklady, spojené s restrukturalizací průmyslu a energetiky.
Dalším problémem je přerozdělování nákladů mezi jednotlivé státy a sektory. Bohatší státy a korporace mohou mít prostředky na přechod k čisté energii, ale chudší ekonomiky a malé podniky mohou čelit vážným finančním potížím. To by mohlo vést k nerovnoměrné implementaci opatření a prohloubení ekonomických rozdílů mezi státy a regiony. Bez globálního financování a podpory by některé země a sektory mohly být odsunuty na vedlejší kolej, a to může vyvolat závažné následky. O některých víme, o jiných ale ne.
Bez technologií to nepůjde
Pro dosažení ambiciózního cíle je nezbytný technologický pokrok. Technologie, jako je například záchyt uhlíku a jeho ukládání (CCS), výroba vodíku a pokročilé bateriové systémy, jsou stále ve fázi vývoje, respektive nejsou zatím široce nasazovány. Abychom dosáhli klimatické neutrality, musí být nejen plně vyvinuty, ale také dostupné a ekonomicky efektivní. Například solární a větrné energie sice rychle rostou, ale stále nestačí pokrýt celosvětovou poptávku po energii a o jejich stabilních dodávkách si zatím můžeme nechat zdát.
Vývoj nových technologií často naráží na limity vědeckých poznatků a praktických aplikací. Inovace, jako jsou například fúzní energie, sice slibují revoluční změny, ale stále jsou daleko od komerčního využití. Elektromobilita a její masové rozšíření, se kterým Green Deal počítá, neprobíhá tak, jak se předpokládalo. Stále naráží na technologické, ekonomické i infrastrukturní překážky.
Pro dosažení klimatické neutrality je nezbytné, aby se inovace a nové technologie nejen vyvinuly, ale také rychle šířily a integrovaly do existujícího energetického a průmyslového systému.
Kdo brzdí pokrok?
I přes to, že pro mnohé odborníky, vědce a zainteresovanou veřejnost může být názor politiků nereálný, politická vůle je klíčová. Některé vlády začínají mít velké obavy z obrovských nákladů a potenciálních politických rizik, spojených s přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku.
Kromě toho jsou zde i vnitropolitické zájmy a lobby průmyslových odvětví, která mají silný vliv na legislativní proces a mohou bránit přijímání potřebných reforem. To vše brání naplnění cílů Green Dealu a případnému pokroku.
Náklady na Zelenou dohodu mohou být natolik vysoké, že přerostou reálný ekonomický výkon a zabrzdí tak rozvoj a potřebné investice do průmyslu. Bude zřejmě nutné najít zlatou střední cestu.
Globální problém vyžaduje globální spolupráci
Klimatická změna je globální problém, který vyžaduje koordinovaný postup. Bohužel to je tak náročné, že je mnohdy spolupráce nereálná. Někdy selhává kvůli rozdílným ekonomickým zájmům. Například pokusy o zavedení globální uhlíkové daně byly často odmítány kvůli obavám z ekonomických dopadů na rozvojové země. Podobně i závazky k redukci emisí jsou často vnímány rozdílně v bohatších a chudších zemích, což vede k nedůvěře a nedostatečné koordinaci globálních aktivit.
Kromě toho jsou zde problémy s implementací mezinárodních dohod a závazků na národní úrovni. Mnohé země nejsou schopny nebo ochotny plnit své závazky, což podkopává globální úsilí o snižování emisí.
Bez silné globální vůle a spolupráce se cíl dosažení klimatické neutrality stává mnohem obtížnějším. Společné projekty, jako je například Pařížská dohoda, jsou krokem správným směrem, ale jejich úspěch závisí na ochotě všech zúčastněných stran spolupracovat a plnit své závazky. Občas k tomu chybí ochota, jindy to prostě vůbec nejde.
Sen nebo realita?
Cíl - dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 - je bezpochyby ambiciózní. Výzvy jsou enormní a kritika oprávněná. Stále více se ukazuje, že tento termín je spíše nereálný, než reálný. Přesto je nutné se jím zabývat a snažit se jej dosáhnout. Pokud ale budeme bezhlavě tlačit na pilu, tak ji v lepším případě ztupíme, v horším úplně zničíme. A to nás přivádí zpět k okamžiku přijetí Dohody. Ruce pro Green Deal zvedali lidé, kteří ne úplně věděli, co se bude dít a co to bude pro jednotlivé země znamenat. Jenže na světě je to tak už zařízené. Většinou rozhodují ti, kteří o věci moc nevědí. A to nám hlava nebere.
Komentáře