Většina plastů se zpracovává na finální výrobky zpracovatelskými technologiemi typu vytlačování, vstřikování, vyfukování, vypěňování, laminování apod. Od konce osmdesátých let minulého století se začala prosazovat revoluční éra plastových dílů, vyrobených 3D tiskem, resp. aditivní (přírůstkovou) technologií. Princip spočívá v nanášení polymerních vrstev pomocí speciální tiskárny dle počítačem naprogramovaného trojrozměrného výrobku.
V současné době je k dispozici na 30 způsobů 3D tisku. Kromě domácích tiskáren se uplatňují i průmyslové tiskárny o značných rozměrech. Např. společnost Roboze představila v tomto měsíci 3D tiskárnu ARGO 1000 s vyhřívanou komorou o rozměrech 1000x1000x1000 mm pro aplikaci superinženýrských plastů, jako např. PEEK pro výrobu dílů jako náhrady za kovy.
Podle studie AMR se zvýší globální trh s osobními 3D tiskárnami z hodnoty 1,7 miliardy USD v roce 2020 na 5,4 miliardy USD do roku 2030.
Více než stovka plastikářských společností dodává speciální produkty pro tyto technologie. Jedná se o kapalné pryskyřice, polymery ve formě prášků, strun nebo folií. Z polymerů se uplatňují komoditní, inženýrské i superinženýrské typy, včetně vyztužených, nebo vzájemných blendů, ale i recyklátů z odpadních plastů.
Předností aditivní technologie je možnost vyrábět prototypy výrobků, včetně náhradních dílů pro zkoušky v náročných průmyslových segmentech, jako je letectví, automobilový průmysl, lékařství (implantáty). Tím se snižují náklady na formy pro klasické vstřikování, je možné vyrábět v jedné operaci složité geometrické tvary s požadovanou přesností, nevznikají odpady. Na aplikované polymery jsou kladeny požadavky z hlediska materiálové, chemické, tepelné stability a v případě lékařství i na biokompatibilitu.
Tento obsah je uzamčen
Pro zobrazení se přihlaste do účtu s aktivním předplatným.
Komentáře