Odpadní voda je nechtěné dítě

Nehledě na legislativu je voda zdroj a odpadní voda je odpad se vším všudy, v Evropě dokonce i po stránce legislativní. U nás je odpadní voda nechtěné dítě, o které se nechtějí starat ani vodaři a ani odpadáři.

Až na výjimky se jí chtějí co nejrychleji zbavit i producenti a to především proto, že pokud je jí dostatek, tak je z ekonomického hlediska výhodnější sáhnout po „nové“ vodě z vodovodu nebo do podzemních zásob a použitou vodu po co nejmenší úpravě vypustit do veřejné kanalizace nebo toku. Což je typický příklad globálního přístupu založený na nejmenším odporu.

Pokud totiž odpadní vodu nevyčistíme hned u zdroje, tak se po smíchání s komunálními vodami „ztratí“ v komunálních a povrchových vodách, což ve srovnání s odpady a skládkami má navíc výhodu v tom, že odteče a zbavíme se znečištění navždy. „Dobrého stavu“, kterého jsme se při vstupu do EU zavázali dosáhnout, tím tak nedosáhneme …. no a čistit smíchané vody je nejdražší řešení. Jdeme tedy z hlediska budoucna dobrou cestou?

Naše legislativa zatím tento trend podporuje tím, že sleduje koncentrační limity, a tak se nevyplatí vodu čistit na původní kvalitu, nebo se snažit o tzv. ZLD, tj. o nulové vypouštění znečištění. Dokonce se zdá, že i do budoucna se chystáme jít spíše cestou akceptace globálních trendů – namísto snahy o ZLD jdeme cestou globálních řešení – např. u kalu to představuje jejich sušení, spálení a chemické získávání fosforu. Což je jiný přístup než např. v Izraeli – kde i z ČOV pro 4 mil. obyvatel se kal bude využívat v zemědělství a aby to bylo možné s co nejmenšími riziky, tak hlavní tlak je na producenty znečištění (problém např. těžký kovů atd. je potřebné řešit u zdroje ne až v kalu).

Je ale jasné, že u velkých čistíren je nutné brát při návrhu technologií v úvahu i další hlediska jako je logistika, nebo výroba energie na čistírnách.

Dalším problémem a unikátem české legislativy je, že i sebelépe vyčištěná voda zůstává vodou odpadní. Pokud je využita v rámci interních procesů ve firmě, tak to obvykle není problém a hygienické požadavky jsou řešitelné. Motivací je pak angažovanost nebo dostupnosti vody.

Problém nastane pokud chci odpadní vodu recyklovat za účelem závlahy nebo ji využit u jiného spotřebitele – pak legislativa (absence vychozených cestiček a přístup administrativy) zde účelně působí proti úsporám vody. V tomto případě se dá konstatovat, že buď legislativa chybí, nebo pokud by někdo chtěl na tento případ aplikovat zákon o odpadech, tak nejsou zkušenosti, i když pokusy jsou a hrdinové se nevzdávají.

Úplný unikát v rámci legislativy v Evropě je výklad, kdy závlaha vyčištěnou (stále ale legislativně v ČR odpadní) vodou je vykládána jako vypouštění do vod podzemních. Při tom aplikace hnojůvky a močůvky nebo odběr vypuštěné vody, která se právě stala povrchová, obdobné legislativní proceduře nepodléhá.

Tragikomické z pohledu udržitelnosti, nebo také ochrany zdrojů je, když se vodoprávní úřad (stávající legislativa) nutí firmu, která nemá připojení na veřejnou kanalizaci odvážet odpadní vody (i z osobní hygieny) namísto jednoduché úpravy a důvodem pro takové rozhodnutí je ochrana podzemních vod (a to i v místech, kde není co chránit). Výsledkem takového universálního postupu je pak to, že po městě pak stále jezdí několik fekálních vozů a na zeleň se používá pitná voda. To, že je ta voda původem kvalitní podzemní, ale už v úvahu vzato není.

Možná by se to dalo shrnout tak, že na jedné straně chybí holistický pohled a tedy nadhled a na druhé straně odpovědnost za nasměrování na udržitelný postup v konkrétním případě. Slibně znějící věta v Zákoně o vodách v §38 o tom, že při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních vodoprávní úřad posuzuje možnosti omezování znečištění u jeho zdroje i omezování emisí do životního prostředí jako celku a možnosti opětovného využívání odpadních vod se do praxe zatím neprosadila.