K otázce, zda zavést, či nezavést zálohový systém, byla v poslední době zveřejněna řada stanovisek. My dnes přinášíme zásadní komentář bývalé šéfredaktorky časopisu Odpady, Jarmily Šťastné.
Všechna stanoviska a vyjádření, týkající se zavedení povinného zálohování, by podle mého názoru měla být postavena na reálných číslech, protože jen tak se můžeme dobrat nějakého výsledku.
Proto bych chtěla reagovat na údaje, které ve svém textu na podporu zavedení zálohového systému uvádí Kristýna Havlingerová z Iniciativy pro zálohování. Ve svém článku tvrdí, že se v Česku vysbírá jen 75 % PET, takže se do recyklace nedostane 25 000 tun PET (údajně skončí na skládce, ve spalovně nebo odhozeny v přírodě). U plechovek uvádí, že se jich vysbírá jen 30 % a ztratí se 11 000 tun ročně. Není mi jasné, jak k uvedeným číslům došla.
Na trh se v České republice ročně uvádí 60 000 tun PET. Pokud by se skutečně třídilo jen 75 % PET, bylo by to 45 000 tun PET. Ztráta je v tom případě jen 15 000 tun, tedy o deset tisíc tun méně, než uvádí Havlingerová. Jistě, i to je dost, teď však hovořím o číslech, která jsou použita pro argumentaci. (Otazník visí i nad tím, zda se skutečně vytřídí jen 75 % PET. Údaje zveřejňované před začátkem kampaně na zálohování hovořily o 80% separaci.)
Plechovky
Finanční ztráty z toho, že se použité obaly nedostanou k recyklaci, vyčísluje Havlingerová na 235 milionů korun v plastových lahvích a 416 milionů korun v plechovkách při standardních výkupných cenách.
Tyto finance podle mého názoru hrubě nadhodnocuje. Podle jejích údajů je ročně uvedeno na trh 15 700 tun plechovek a z toho se vytřídí pouze 30 procent, což odpovídá 4 700 tunám. Zvýší-li se díky zálohám vytřídění na 90 %, budeme sbírat ročně 14 100 tun. Z toho plyne, že získáme navíc zhruba 9 500 tun hliníkových plechovek.
Za jednu tunu vytříděných hliníkových plechovek získávají dotřiďovací linky v průměru kolem 14 tisíc korun. Dotříděním a výkupem navíc získaných plechovek lze tedy reálně získat zhruba 134 milionu korun, rozhodně to není 416 mil. Kč, jak uvádí Havlingerová.
Předpokládám, že zřejmě počítá s cenou čistého hliníku a nebere v úvahu nákladnou úpravu před recyklací - získaného kovového hliníku je po úpravě podstatně méně, než je hmotnost sebraných plechovek.
A nyní k PET lahvím
Podobný rozpor nacházím v údajích ze sběru PET. Ročně se u nás uvádí na trh zhruba 60 tisíc tun PET, vyseparuje-li se 75 %, odpovídá to 45 000 tunám. Pokud zálohami zvýšíme separaci na 90 % (54 000 tun), získáme navíc zhruba 9 000 tun PET.
Za jednu tunu vytříděného čirého PET bylo možné získat v roce 2024 až 15 tisíc korun. Reálnější byl ale prodej materiálu, obsahujícího 60 % čiré PET a 40 % barevné PET, za zhruba 9 300 korun. Uplatnění navíc vytříděných zhruba 9 000 tun PET ze zálohování tak lze získat pouze kolem 84 mil. Kč, nikoliv 235 mil. Kč, jak uvádí Havlingerová. Opět nelze počítat s cenami čistých surovin, je nutno vzít v úvahu ztrátu materiálu při dotřídění a zpracování i náklady na přepracováním na rPET.
Vyplatí se to?
Zálohovým systémem získáme navíc 18 500 tun odpadu (PET a Al), které se dají prodat za zhruba 218 mil. Kč. Náklady na získání tohoto materiálu prostřednictvím zálohového systému zahrnují 5 miliard Kč na zavedení systému a 1,3 mld. Kč provozních nákladů za rok. S trochou nadsázky se dá vyčíslit, že v prvním roce zálohového systému nás jedna tuna materiálu získaného navíc oproti stávající separaci vyjde nejmíň na 250 tisíckorun za tunu. V další letech, když budeme počítat jen provozní náklady, pak bude každá navíc získaná tuna materiálu ze zálohového systému mít hodnotu kolem 70 tisíc korun.
Abychom dosáhli 60% separace, jakou požaduje legislativa, musíme v roce 2025 odklonit ze skládek něco kolem 900 000 tun z celkové produkce komunálních odpadů. Zálohováním získaný materiál představuje necelá dvě procenta z tohoto množství.
A ještě jedna poznámka. PET je široce využíván v textilním průmyslu (tkané i netkané textilie). Naše teplé zimní bundy, „flísky“ i spacáky jsou z recyklovaného PET, o průmyslových textiliích ani nemluvě. Když se odkloní PET do recyklace v potravinářství, bude chybět v textilním průmyslu, takže se tyto výrobky začnou vyrábět z virgin materiálu?
Dalším problémem jsou rezidua, která se mohou postupně akumulovat v recyklovaném PET, použitém v potravinářství. Spotřebitelé mohou být vystaveni nejrůznějším transformačním a degradačním produktům, které zatím nikdo nezná, a tudíž je nikdo nesleduje(součástí plastů mohou být např. bisfenoly a ftaláty). Nezaděláváme si tak na problém podobný (ne-li větší), jaký dnes máme s endokrinními disruptory?
Komentáře