Měli bychom opustit myšlenku, že nejlepší voda je přeci ta moje

České vodárenství stojí dle odborníků před obrovskou výzvou, která se ukrývá v novele směrnice o městských odpadních vodách. Jde o soubor novinek, která vodárenství změní trvale a určitě velmi zásadně. Jaké konkrétní dopady, a co bude nová legislativa vlastně řešit, nám v rozhovoru přiblížil Ondřej Beneš, technický a obchodní ředitel pro rozvoj voda Veolia pro ČR a SR.

Můžete nám říci co všechno z této nové legislativy pro vodohospodáře vyplývá?

V první řadě je nutné konstatovat, že novelizace směrnice o čištění městských odpadních vod 271/91/EHS (dále jen Směrnice, pozn. red.) byla již nezbytná, neboť se jednalo o„důchodkyni“ mezi environmentálními směrnicemi, datovanou rokem 1991, a tedy připravovanou již několik let před termínem účinnosti. Evropská komise se opakovaně pokoušela zahájit proces revize, ale z nejrůznějších důvodů byl vždy tento proces zastaven.

Důvodů pro zpoždění revize je celá řada, nicméně je nutné upozornit na to, že faktický stav výstavby a funkce veřejných kanalizací a čistíren odpadních vod v jednotlivých členských státech není zcela růžový. Členské státy totiž v souladu s čl. 15 Směrnice provádějí vyhodnocení plnění požadavků Směrnice každé dva roky a Evropská komise prostřednictvím Evropské agentury pro životní prostředí zveřejňuje data, která prokazují problémy v dosahování úrovně odvádění a čištění odpadních vod nejenom v nových členských státech, ale i v těch starých. Stačí si otevřít pravidelný report Evropské agentury pro životní prostředí a je jasné, že ani v roce 2024 zdaleka nemá EU splněno.

Zajímavé počtení doporučuji i v rozhodnutích Soudního dvora EU, kde se jednotlivé členské státy utkávají s Evropskou komisí, která žaluje jednotlivé členské státy za nedostatečnou implementaci či plnění původní směrnice. Od zahájení upozornění o neplnění až do vlastního rozhodnutí Soudního dvora EU přitom uplyne často 10 a více let.

Konkrétními příklady nedávných „hříšníků“ jsou Maďarsko a jeho 22 neplnících aglomerací v roce 2022 - případ C-587/22, nebo z minulého roku soudní případ Francie s více jak 100 nevyhovujícími aglomeracemi či Španělsko dokonce s 225 nevyhovujícími aglomeracemi. U některých soudních případů vám garantuji, že se při čtení textu i zasmějete. Připomínají totiž příběhy zpívajícího právníka Iva Jahelky.

Jedná se například o historicky neúspěšnou snahu Španělska vyřešit nevyhovující stav aglomerací zpětnou reklasifikací pro vynětí z působnosti Směrnice.

Ale zpět k textu revidované Směrnice. Přes předchozí neúspěchy se v roce 2017 formou veřejné konzultace „rozjela“ příprava dnes aktuálního revidovaného textu, který byl Evropskou komisí materializován 2022, a u kterého se aktuálně očekává schválení Evropským parlamentem v tzv. kompromisním znění v říjnu letošního roku. Byť se obecně očekává relativně hladký průběh schvalování, některé osoby zasvěcené do dění v EU po změnách ve složení Evropského parlamentu a částečné změně jeho orientace signalizují odpor některých skupin europoslanců, navázaných na konkrétní sektory, dotčené působností směrnice.

Dotčeným sektorem jsou společnosti, odpovědné za výrobu a umisťování na trh takových výrobků, které jsou zdrojem tzv. mikoropolutantů. Jedná se zejména o farmaceutické látky. Tyto látky jsou umělého původu a mají prokazatelně negativní účinky na lidské zdraví či životní prostředí. Z toho důvodu musí být jejich obsah ve vodních útvarech dle Směrnice snižován.

Čistírny odpadních vod pro více jak 150 tisíc ekvivalentních obyvatel, kterých je v ČR 10, i aglomerace nad 10 tisíc ekvivalentních obyvatel, které vypouští vyčištěné odpadní vody do vod citlivých pro mikropolutanty, musí podle revidované Směrnice mít do roku 2045 „vymalováno“. Co to znamená? Musí být nasazena technologie, která zajistí dostatečnou míru redukce vybraných ukazatelů v porovnání nátok/odtok z ČOV. A zde je zakopaný pes, neboť na nákladech na výstavbu a nákladech na čistírnách odpadních vod by se měl podílet právě sektor, který tyto látky produkuje.

Návrh směrnice totiž obsahuje princip rozšířené odpovědnosti původce (Extended Producer Responsibility), který již dávno známe ze systémů kolektivní odpovědnosti například pro elektrozařízení. Cílem zavedeného principu není jen hledat zdroje pro výstavbu a provoz kvarterního čištění odpadních vod mimo standardní vodné a stočné, ale hlavně dlouhodobě motivovat výrobce k hledání alternativ pro současně používané chemické látky s prokazatelně negativními účinky na lidské zdraví.

Mimo oblast kvarterního čištění revize přinesla i další zpřísnění pro čištění terciární - tedy v principu zvýšený požadavek na odstraňování nutrientů dusíku a fosforu. Dlouhodobé studie z akademické sféry ukazují, že klíčovým prvkem, který odpovídá za případnou eutrofizaci vodních útvarů, je fosfor, a to fosfor v podobě dostupné pro biologické procesy.

Další samostatnou kapitolou je snížení limitu pro velikost aglomerace, které jsou dotčené působností Směrnice. Finální text nyní pracuje s minimální velikostí 1000 ekvivalentních obyvatel, což znamená pro ČR ohromný budoucí závazek v případě budování nových sběrných systémů. Jen pro srovnání - zatímco jednotkový náklad na výstavbu čistírny pro takovou aglomeraci může být 20 tisíc Kč na ekvivalentního obyvatele, samotný stokový systém si vyžádá až 3x tolik. Důvodem je mimo jiné i to, že drobnější aglomerace nekoncentrují obyvatele do jednoho místa.

Směrnice poskytuje relativně dostatečnou dobu na přípravu a realizaci investic. V rámci trialogu byly přijaty připomínky řady míst, mezi které patří například evropské vodohospodářské sdružení EurEau, které požadovaly fázování implementace. Pro většinu opatření tak vzniká proces postupné implementace, zakončený rokem 2045 s požadovanou 100 % shodou s požadavky Směrnice.

Implementace nebude zřejmě jednoduchou a levnou záležitostí. Přísnější limity pro nutrienty budou jistě představovat úpravy technologií. O jaké konkrétně půjde a co to bude představovat z ekonomického a technologického pohledu?

Osobně vidím největší problém v tom, že obor vodovodů a kanalizací je schopen reagovat díky obtížnosti správního procesu přípravy opatření v rámci nikoliv během jednotek let, ale často i 10 a více let. V případě zpracování studie variantních řešení, studie proveditelnosti konkrétní varianty, zjednodušené dokumentace a návazné dokumentace pro umístění stavby se bavíme o řádu 2-5 let, bez toho, aby byl vybrán zhotovitel a začala vlastní několikaletá realizace. Proto je nyní nejvyšší čas začít přemýšlet o různých variantách řešení.

Pro dusík a fosfor existuje již široká paleta možností a někdy stačí jen „nechodit s kanonem na vrabce“. Jinými slovy porovnat požadavek oproti dosahovaným parametrům a zaměřit se na rozdíl, který je nutné řešit. Například u dusíku vnímám jako zcela optimální řešení doplnění stupně postdenitrifikace tak, jako se to povedlo na čistírně odpadních vod v Hradci Králové. PDN filtr funguje jako pojistka a algoritmicky řízený provoz a dávkování substrátu umožňuje i díky sondám na vstupu a výstupu „prohnat“ tímto stupněm jen nutné množství odpadní vody k dosažení kýženého výsledku na celkovém odtoku z ČOV. Dochází tak k úspoře čerpání i ztrát při dávkování externího substrátu do aktivační směsi, což je nejběžnější způsob zajištění odstraňování dusíku.

Ohromný potenciál vidím též v aplikaci nových systémů nárůstových mikrobiálních kultur - například u systému MABR, kde je klasická membránová aerace nahrazena svazky aerovaných membrán, které zároveň slouží jako nosiče biomasy s optimálním rozložením nitrifikační a denitrifikační kultury. Odpadá tak nutnost dávkování právě externího substrátu a u menších čistíren odpadních vod nemusí docházet ani k složitým přestavbám. Nezapomínejme ani na technologii deamonifikace, která je zcela optimální pro čistírny odpadních vod s anaerobní stabilizací kalu. Zde v případě umístění reaktoru na proud kalové vody umožňuje redukci celkového dusíku v odtoku až o 10 % opět bez nutnosti dávkovat externí substrát.

Energetická soběstačnost vodáren. Opět velké téma, které není ani levné a ani jednoduché. Jak a do kdy se s ní mají vodohospodáři vyrovnat?

Tomuto tématu se věnuji již více jak 20 let. Na klíčových provozech provádíme energetické audity a návazně realizujeme konkrétní opatření ke zvýšení energetické soběstačnosti. V portfoliu máme velmi úspěšné ČOV, například ČOV Gorlitz, Sofia-Kubratovo, Szeged či Pest South, které dlouhodobě fungují ve více než 100 % energetické soběstačnosti.

Pokud se vrátím k požadavkům Směrnice, tak největší výzvou je právě plnění zvýšených požadavků na terciární a kvarterní čištění. Nové stupně čištění zvyšují jednotkovou spotřebu elektrické energie i o více jak 10 %. Pokud se podíváme na soběstačné čistírny odpadních vod, povětšinou najdeme opakující se vzorec kombinace zpracování externích odpadů v anaerobním stupni, realizaci fotovoltaiky, maximální tepelné rekuperace kalů z vyhnívacích nádrží, doplnění tepelných čerpadel na odtoku z čistírny odpadních vod a ideálně využití v centrálním systému vytápění aglomerace a konečně doplnění úpravy bioplynu na biometan s jeho vtlačováním do sítě zemního plynu, která funguje jako nekonečný vyrovnávací zásobník.

Všechna tato opatření jsou ale náročná nejen finančně, ale i z pohledu přípravy a realizace. Na závěr ale musím konstatovat, že energetika musí být vždy až druhotnou věcí, která nesmí ohrozit plnění hlavního účelu, kterým je zajištění kvality pitné či vyčištěné vody.

Pojďme si nyní něco říct o novele vodního zákona a požadavku na kontinuální měření?

Velmi zajímavé téma. Určitě je dobře, že vznikla inciativa směrem k lepší pasportizaci jednotlivých vypouštění a zdrojů vypouštěných odpadních vod při novelizaci vodního zákona. Pokud ale hovoříme o novém požadavku § 38 odst. 10 vodního zákona, tak musím konstatovat, že u široké řady konkrétních látek ze seznamu prioritních nebezpečných či nebezpečných závadných látek v tuto chvíli neexistuje online analyzátor a na tuto skutečnost jsme upozorňovali jako SOVAK ČR v rámci připomínkového procesu k návrhu novely zákona.

Vodoprávní úřady při změnách rozhodnutí budou muset tedy zvážit možnost náhrady nepřímým stanovením například parametrů jako je zákal, barva, vodivost, pH či obsah rozpuštěného kyslíku. Určitě bude zajímavé uvažovat v případě opravdu velkých producentů specifických látek o nasazení multiparametrických sond, využívajících širokospektrální spektrofotometrii, kdy je možná relativně dobrá kalibrace na konkrétní skupinu látek v konkrétním rozsahu spektra.

Naše společnost jako spoluřešitel EU projektu ToDrinQ testuje právě různé druhy inovativních analyzátorů, ovšem zatím s velmi rozporuplnými výsledky. Obdobně u nasazení online analyzátorů na celkový uhlík (TOC) je možné hovořit o nalezení určité míry shody např. s ukazatelem CHSKCr, ovšem vždy se jedná o důkazy nepřímé a je nutné posuzovat efekt požadavku na pořízení a údržbu takové instrumentace oproti získaným informacím. Nicméně nepředbíhejme diskuzi, která se rozvine poté, co bude ze strany Ministerstva životního prostředí předloženo vládní nařízení, které by mělo pověřením tohoto nového ustanovení vzniknout.

Zdá se že zemědělci tlačí na osvobození od povinností ohlašovat čím postřikují. Jak se na to dívají vodohospodáři?

Zde odkážu na dlouholetou snahu kolegyně Ing. Radky Huškové, předsedkyně komise laboratoří SOVAK o to, aby byly k dispozici digitální podklady o aplikaci prostředků na ochranu rostlin. Bez těchto dat nejsme díky ohromné šíři chemických produktů, využívaných v zemědělství, schopni provádět monitoring v surové vodě a zajišťovat tak odpovídající úpravu vody.

Naprosto chápeme, že zadávání údajů může být pro zemědělce náročné, ale v tomto případě je naprosto nezbytné. Povinnost elektronické evidence aplikace přípravků na ochranu rostlin byla ze strany SOVAK ČR požadována již od roku 2011 v rámci projednávání prvního Národního akčního plánu o udržitelném používání pesticidů. O 11 let později byla konečně schválena novela zákona o rostlinolékařské péči se zakotvením povinnosti elektronického zpracování údajů o aplikaci přípravků na ochranu rostlin a předávání do konce následujícího měsíce, a to pro zemědělské podnikatele hospodařící na výměře větší než 200 ha. Pro vodohospodáře, ale i 10,3 milionů našich spoluobčanů, zásobovaných z veřejných vodovodů, by bylo ohromnou prohrou, pokud by se tento částečný úspěch podařilo zemědělské lobby zvrátit.

V jaké kondici je naše vodohospodářství i v porovnání s ostatními zeměmi EU? Existuje něco, v čem se musíme zlepšit?

V posledních několika letech vnímám jako zásadní to, že byla nalezena společná řeč mezi vodohospodářskými oborovými sdruženími (např. SOVAK ČR, SVH ČR, CzWA) a oborovými regulátory, mezi které patří zejména Ministerstva zemědělství, životního prostředí či financí. Semkli jsme se kolem společných témat, kterými jsou sucho, povodně, financování oboru i udržitelnost. Ohromnou stabilitu představuje i struktura podniků Povodí či podpůrné a kontrolní funkce ČHMÚ či ČIŽP a KHS.

Když prezentuji čísla a data z vodárenství ČR svým kolegům ze zahraničí, často pociťuji i jejich určitou závist. Například kvalita a rozsah dat, která v oboru vodovodů a kanalizací máme, každý občan ČR prostřednictvím portálu i benchmarkingu VaK na www.eagri.cz, je naprosto unikátní. A míra tvorby prostředků na obnovu majetku z vodného a stočného je v EU na úplné špičce, neboť ve většině zemí je obor stále zásadně závislý na dotační politice, byť se jedná o transfery například z majetkových daní. Stejně tak požadavky na kvalitu pitné vody, včetně požadavků na materiály, přicházející do styku s pitnou vodou, byly vzorem pro implementaci novelizované směrnice o pitných vodách.

Co bychom měli zlepšit? Měli bychom opustit myšlenku, že nejlepší voda je přeci ta moje. Co tím myslím? Zejména na regionální úrovni totiž snahy „dělat si vodu sám“ vedou k absolutní atomizaci vlastnictví a návazně i provozu oboru. Malé vodárny postrádají dostatečnou odbornost a rezignují na plnění povinností či o nich ani nevědí.

Nikde v celé EU není tolik subjektů, které vlastní a provozují veřejné kanalizace jako v ČR. Máme 8150 vlastníků a 3090 provozovatelů, tedy jeden subjekt na každých 1000 obyvatel. Při reálné schopnosti například Ministerstva zemědělství vykonávat kontrolní funkci u těchto subjektů rychlostí 31 kontrol za loňský rok, tedy jeden subjekt je kontrolován za cca 300 let. Takže jsou kontrolovány hlavně velké subjekty, a je málo pravděpodobné, že by tento tlak přispěl k sjednocování vlastnictví a provozu veřejných kanalizací. Určitě bychom tedy měli hledat cesty, jak obor profesionalizovat a sjednocovat.