Občas je překvapující, co a jak funguje či nefunguje, jak je co chápáno nebo nepochopeno, a co z toho máme nebo nemáme. Ať v pozitivní nebo v negativní rovině. Je fascinující, jak jsou naší odpadovou legislativou chápány nádrže na benzín a naftu vymontované z autovraků.
Nepochopitelný jev
Obaly, ve kterých jsou skladovány a přepravovány nebezpečné látky, tedy i pohonné hmoty, se po naplnění své funkce automaticky stávají nebezpečným odpadem - odpadem s označením N. Zato nádrž, která v automobilu slouží dlouhá léta, zažije stovky ba tisíce tankování a proteče jí nespočet litrů nafty či benzínu je, světe div se, zcela běžně zařazována po dožití jako ostatní odpad s označením „O“, katalogové číslo 16 01 19, neboli plastový odpad, vznikající z vyřazených vozidel s ukončenou životností.
Tento nepochopitelný jev, který je zcela neřešen jakýmkoli metodickým pokynem MŽP, má své dalekosáhlé konsekvence, zasahující především do smělých plánů recyklace, které naše ambiciózní ministerstvo má. A i v případě nádrží z autovraků může zaznít nevyvratitelný argument, kdo chce, recykluje, ale pokud se může nádrž vyhodit na levnou skládku společně s dalšími „óčkovými“ odpady, nemá jakákoli recyklace šanci.
Konkurovat by se snad dalo (byť s velkými obtížemi) skládce nebezpečných odpadů, která je dražší, než komunální skládka (skládka ostatních odpadů, pozn. red.) a odpadní nádrže by tam logicky měly patřit. Jenomže věci se mají tak, že recyklovat nádrže se absolutně nevyplatí. Recyklace konkuruje nejnižší ceně nakládání s odpady. I přes to existují subjekty, které chtějí tuto část autovraků recyklovat a recyklátoři, kteří se svou cenou snaží jít na náklady, aby tuto nepovinnou snahu podpořili.
Prostor pro recyklaci je
Největší část recyklace samozřejmě tvoří odpad přímo z výroby. Rozšiřuje se zde ale i segment post-consumer a recyklační firmy začínají odebírat od některých zpracovatelů autovraků vyřazené nádrže. Tvoří se trh, který má své ceny a recyklace vypadá nejčastěji tak, že nádrž se odstrojí, nařeže, nadrtí a vypere. V této formě pak plastový odpad jde na svůj trh. Celý tento řetězec zpracování je ale nákladově velmi náročný a nižší prodejní cena vypraných plastových drtí ho není schopna kompenzovat. Z toho důvodu je nutná ještě platba za zpracování tohoto odpadu na bráně recyklačního zařízení. Její potřebná výše však lehce přesahuje i ceny skládek nebezpečných odpadů.
Stáří vyřazovaných aut se posouvá a v současné době se v největší míře likvidují auta vyrobená již v tomto tisíciletí. U nich nebyla tak rozsáhlá materiálová heterogenita a likvidace novějších automobilů směrem k recyklaci je řekněme méně náročná. Pro demontované nádrže to platí rovněž (většinou jde o HDPE EVOH, pozn. red.).
Pokud přihlédneme k faktu, že nádrží za dobu její životnosti proteklo skutečně velké množství pohonných hmot, je očividné, že recyklovaný materiál již zpět k výrobě nových nádrží nebude vhodný. Bude mít jiné, ne tolik kvalitní vlastnosti, nicméně k výrobě jiných na kvalitu méně náročných výrobků vhodný bude. Prostor tedy pro recyklaci je. A není malý, neboť poptávka existuje.
Ve chvíli, kdy je recyklace o něco dražší než skládka „N“ odpadů a násobně dražší než skládka „O“ odpadů, je jasné, že množství recyklovaných nádrží na pohonné hmoty z autovraků neporoste. Z logiky věci se tak nikdo nemůže zlobit na provozovatele firmy na likvidaci autovraků, že využije legální finančně méně náročné možnosti.
Skutečně důležité toky odpadů
Přichází tedy prostor pro ministerstvo. Má několik možností, několik nástrojů. Může využít ty legislativní, kterými je schopné věci omezit, zakázat, nařídit a pak samozřejmě musí zajistit kontrolu dodržování legislativních opatření. Může využít své moci a zavést nástroj ekonomický, který zajistí, že využitelný odpad bude pro skládku dražší než jiné metody nakládání s ním.
Zde asi bude nutná kombinace. Nepochopitelné zařazení nádrží do „O“ odpadů překlasifikovat do „N“ a pak jednoduše zdražit využitelné nebezpečné odpady tak, aby ti, kdo je recyklují, mohli žít a jejich činnost se k potěše nás všech vyplatila.
MŽP se hrdě bije v prsa nad, zatím ještě stále novou, odpadovou legislativou. Ustavičně zdůrazňuje, jak je nový Zákon o odpadech obrovskou oporou pro oběhové hospodářství, nebo chcete-li cirkulární ekonomiku. Smutným faktem ale je, že asi nikdy neproudilo na skládky v absolutních číslech tolik odpadu, jako v současné době.
Hloupá válka a ministerstvem až arogantní protlačování povinného zálohování, které v recyklaci veškerého toku odpadu je sice obrovsky drahé, ale také obrovsky nicotné, je smích budící pinožení. Navíc ubírá pozornost tokům, které jsou pro recyklaci skutečně důležité. A to rozhodně v našem českém „autolandu“ nádrže jsou.
Komentáře