Prudký nárůst ceny povolenky má spolu s dalšími zpřísněními v rámci systému EU ETS zásadní dopad na konkurenceschopnost českého a evropského zpracovatelského průmyslu. Vše přichází v době, kdy byl v loňském roce v počátcích řešení covidové situace v EU zásadní nedostatek základních látek pro výrobu dezinfekcí a ochranných pomůcek, a od čelních představitelů EU jsme slyšeli, že je potřeba zachovat si soběstačnost a nezávislost EU. Podaří se v EU zachovat tolik potřebný výrobní řetězec, který zajistí bezpečnost a nezávislost Evropy?
Vezmi prudce rostoucí cenu emisní povolenky, přidej omezování bezplatné alokace povolenek pro zpracovatelský průmysl a doplň výrazným omezením těžce nabytých kompenzací nepřímých nákladů od roku 2022. Výše uvedené by mohlo připomínat recept na „tajuplný koláč“, ve skutečnosti se však jedná o recept na smrtící klimaticko-energetický koktejl na dekarbonizaci českého zpracovatelského průmyslu.
V letech 2012 - 2018 se cena povolenky v rámci evropského systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (EUETS) pohybovala v pásmu 5 – 10 EUR za vypuštěnou tunu CO2ekv. České podniky s tímto faktem dokázaly poměrně snadno žít, byly si ale zároveň vědomy, že na takto relativně nízké úrovni se nebude cena povolenky nacházet věčně a v rámci dostupných technologií masivně investovaly do opatření vedoucích ke snížení emisní a energetické náročnosti jejich výrob. V současné době se tak naprostá většina výroby nejvýznamnějších sektorů zpracovatelského průmyslu pohybuje na úrovni BAT technologií.
Průmysl již v této době volal po zavedení systému kompenzací nepřímých nákladů na povolenku v ceně elektrické energie z toho důvodu, že kompenzace již v této době fungovaly v řadě evropských zemí a výroby v těchto zemích EU tak měly konkurenční výhodu oproti českým podnikům. Nebyli jsme vyslyšeni s argumentací, že cena povolenky je nízká a že nemá smysl kompenzovat pod úrovní 15 EUR za tunu.
Situace se začala obracet v letech 2018 až 2020, kdy cena povolenky zejména díky přijímaným politickým opatřením, ale rovněž spekulacím na trhu nejprve překonala úroveň 20 a později 30 EUR za tunu CO2ekv. To již průmysl „zvýšil hlas“ a začalo se na nastavení kompenzací i v ČR pracovat. Potřebná nařízení vlády již budou doufejme brzy přijata a nyní budou vypláceny kompenzace za rok 2020 na základě pravidel státní pomoci v EU pro období 2013 – 2020.
V roce 2021 se cena povolenky opět vydala dále prudce nahoru. Nejdříve překonala další milník 40 EUR a nyní na začátku května dokonce historickou magickou hranici 50 EUR za vypuštěnou tunu, což se samo o sobě stává pro zpracovatelský průmysl velkou zátěží, protože již při úrovních kolem 30 EUR řadě firem nákup povolenek umazával významnou část zisků.
Tento fakt zhoršuje situace, kdy bylo ohlášeno téměř čtvrtinové snížení bezplatné alokace povolenek pro únikem uhlíku ohrožené výroby pro období 2021-2025 spojené od příštího roku s razantním omezením sektorů, které budou způsobilé pro čerpání kompenzací za cenu povolenky promítnutou do ceny silové elektřiny. A že je povolenka díky tržnímu stanovování ceny elektřiny skutečně úspěšně do ceny elektřiny promítána, o tom není pochyb.
Nu a k tomu se dále hovoří o zpřísňování klimaticko-energetických cílů a v souvislosti s vyhlášenou Evropskou zelenou dohodou se připravuje legislativní balíček EU nazvaný „Fit for 55“, který bude revizemi klimaticko-energetických směrnic reagovat na v EU schválený závazek snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 oproti roku 1990 s výhledem na nulové emise v roce 2050 a záporné emise po roce 2050.
Může nás těšit fakt, že české Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR se tématu věnuje, snaží se vnímat argumenty průmyslu a pracuje na studii dekarbonizace českého průmyslu do roku 2050. Je ale potřeba si uvědomit, že podle prvních dostupných výstupů nelze průmysl významněji dekarbonizovat bez téměř kompletního přechodu na využití zelené elektrické energie. Bude jí k dispozici dostatek, když víme, že dekarbonizace je spojena u některých sektorů i 3násobnou spotřebou elektrické energie oproti současnému stavu?
Ovšem otázkou je, zda dekarbonizací nebude ve skutečnosti odchod naprosté většiny zpracovatelského průmyslu mimo EU do zemí, které nadměrně nezatěžují svůj průmysl nepřiměřenými nároky. To by pak byly cíle EU snadno splněny. Avšak za cenu přesunu produkce emisí skleníkových plynů mimo EU, což by mělo mimo jiné významné dopady na další produkci emisí spojených s dopravou zboží do EU.
Na úplný závěr je potřeba připomenout si důležitost zachování zpracovatelského průmyslu v EU, tedy zachování nezávislosti EU na jiných regionech. Důležitost této nezávislosti se nám velice dobře projevila v loňském roce v počátcích řešení covidové situace. V této době jsme slyšeli od čelních představitelů EU, že je potřeba zachovat si soběstačnost a nezávislost. Ale nějak mi to nejde se vším výše uvedeným dohromady...
Komentáře