Vyhláška č. 294/2005 upravuje pravidla pro využití odpadů na povrchu terénu. VEP ale dle argumentace mnohých stran není odpadem. Zde je onen bod sváru.
A nic na tom nezmění ani snaha o zajištění všech možných potřebných dokladů. Nestačí doložit, že výrobek má řádný stavební certifikát pro využití v náspech a zásypech vystavený a kontrolovaný příslušnou autorizovanou osobou. Ani potvrzení o shodě výrobku dle zákona o stavebních výrobcích č. 22/1997 a zákona č. 90/2016 o posuzování shody stanovených výrobků, pravděpodobně nebude stačit ani, když uživatel VEP doloží, že je výrobek registován v souladu s nařízením REACH.
Zeptali jsme se proto České inspekce životního prostředí (ČIŽP) proč při využívání VEP dochází k potížím?
Obecně lze konstatovat, že pouze tím, že je některá z věcí vedlejším produktem, výrobkem apod. ještě primárně neznamená, že kontrolní pravomoc inspekce tím končí. Inspekce je totiž oprávněna posuzovat, zda došlo ke splnění podmínek daných zákonem o odpadech týkající se zařazení věci pod pojem vedlejší produkt a splnění podmínek pro využití vedlejších produktů. Navíc je inspekce oprávněna provádět kontrolu nejen na základě kompetencí dle zákona o odpadech, ale i dodržování chemického zákona 350/2011 Sb. (dodržování nařízení REACH) nebo zákona č. 254/2001 Sb. případné nakládání s látkou závadnou vodám.
Ohledně posuzování toho, zda se na vedlejší produkty (v tomto případě na energetické) vztahuje vyhláška č. 294/2005 Sb., tak za klíčové propojení kvalitativních požadavků na vedlejší produkty s legislativou platnou pro odpady, lze považovat ustanovení § 3 odst. 7 zákona o odpadech. Toto ustanovení zákona o odpadech totiž výslovně stanovuje, že pro konkrétní způsoby použití vedlejších produktů musí být splněna kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena.
Pokud tedy konkrétním způsobem použití vedlejšího energetického
produktu je použití k rekultivaci pískovny, je relevantním předpisem
vyhláška 294/2005 Sb., kde jsou stanovena kritéria pro využití odpadů
nebo vedlejších produktů v souladu s § 3 odst. 7 zákona o odpadech
(srov. např. judikaturu 8A 31/2015 - 41-46 a související). Vyhláška
294/2005 Sb., totiž upravuje, jaká kritéria musí být splněna, pokud jsou
využívány uvedené materiály k rekultivacím povrchu terénu.
Konkrétní kvalitativní limity jsou pak stanoveny § 12 odst. 2 vyhlášky 294/2005 Sb., který odkazuje na přílohu č. 10 této vyhlášky. Příloha č. 10 pak stanovuje jednotlivé limitní koncentrace prvků a látek v sušině a požadavky na ekotoxikologické testy.
Inspekce naráží na rozdílný
přístup k aplikaci výše uvedeného ustanovení pro vedlejší produkty, kdy
velmi často jsou ověřovány environmentální parametry podle technického
návodu pro činnost autorizovaných osob při posuzování shody stavebních
výrobků - např. pouze obsahy prvků a látek ve vodném výluhu popelovin,
nikoli však v sušině.
Dochází tak ke stanovení odlišných environmentálních parametrů pro certifikované výrobky a pro odpady či vedlejší produkty „necertifikované“, přičemž v obou případech dochází k jejich uplatnění např. při rekultivacích. Otázkou pak zůstává, jak se v těchto případech, kdy „výrobkové“ normy stanoví odlišné kvalitativní požadavky než k tomu určená environmentální legislativa, má praxe průmyslu a orgánů státní správy vyrovnat s dodržením ustanovení § 3 odst. 7 zákona o odpadech.
Toto není první podobná situace, v které není jasné, jak si vyložit legislativu. Co by tyto nejasnosti mohlo vyřešit?
Ano, skutečně se nejedná o první situaci, kdy inspekce musela posoudit, zda byly dodrženy právní normy, které je povinna kontrolovat. Domníváme se, že nejlepším řešením by bylo stanovení kritérií pro vedlejší energetické produkty v samostatné vyhlášce, obdobné té, která byla již připravena pro asfaltové směsi.
Množství vznikajících vedlejších energetických produktů, celá škála různých typů o různé environmentální kvalitě související se způsobem jejich vzniku zcela jednoznačně dokládá nezbytnost vzniku takovéto normy, která by usnadnila a předešla sporům průmyslu a státní správy.
Státní zdravotní ústav k tomu řekl:
Velmi důležité je, o jakou certifikaci se jedná. Obecně musí výrobek splňovat všechny platné legislativní předpisy, které upravují uvolňování nebezpečných látek do životního prostředí. Fakt, že je výrobek registrován podle nařízení REACH neznamená, že nemá nebezpečné vlastnosti. Výrobek nesmí mít negativní vliv na zdraví a životní prostředí.
Jako nejproblematičtější se jeví dobrovolná certifikace. Je nanejvýš důležité vědět, k čemu byl výrobek certifikován a na základě čeho byla provedena shoda. Tedy na základě jakých kriterií.
Autorizovaná osoba při stanovování zda jde o výrobek či ne, by měla vzít v úvahu všechny platné legislativní předpisy, které omezují únik toxických látek do prostředí a tedy i předmětnou vyhlášku č. 294.
Jak se k podobným případům staví Ministerstvo životního prostředí?
Kontrolní orgány v těchto případech aplikují § 3 odst. 7 zákona o odpadech, který umožňuje aplikovat kritéria vztahující se na využívání odpadů i na neodpadní materiály v případě, že se jedná o vedlejší produkt nebo o výrobek z odpadu. Smyslem tohoto ustanovení bylo předejít bezdůvodnému vyvádění materiálů z režimu zákona o odpadech tak, aby se jejich původci vyhnuli aplikaci přísných environmentálních kritérií vztahujících se na využívání odpadů.
V případě materiálu, který vzniká jako součást výroby, je nezbytné pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 7 posoudit, zda se v konkrétním případě jedná o vedlejší produkt nebo o jeden z hlavních vytvořených produktů. Koncept vedlejšího produktu přinesla rámcová směrnice o odpadech (2008/98/ES), která navázala na předchozí judikaturu soudního dvora. Ve výkladovém materiálu k rámcové směrnici o odpadech popisuje Evropská komise bližší okolnosti, které slouží k přiřazení produktu pod pojem vedlejší produkt.
„Zbytek z výroby je něco jiného než konečný produkt, který má výrobní proces za cíl přímo vytvořit. V případě, že výroba dotčeného materiálu je ‚výsledkem technické volby‘, nemůže to být zbytek z výroby a je to považováno za produkt.
Pokud výrobce mohl vyrobit primární produkt, aniž by vyrobil dotčený materiál, ale rozhodl se tak neučinit, může to být důkaz, že dotčený materiál je produkt a ne zbytek z výroby. Rovněž, modifikace výrobního procesu s cílem dát dotčenému materiálu specifické technické vlastnosti by mohla naznačovat, že výroba dotčeného materiálu byla technickou volbou.“
Podobné případy se opakují. Připravuje MŽP nějaké řešení? Jaké? Jak upravit legislativu, aby se to stále dokola neopakovalo?
Ministerstvo
životního prostředí v současné době připravuje nové předpisy v oblasti
odpadového hospodářství. Tyto předpisy by měly být mimo jiné nastaveny
tak, aby podpořily fungování oběhového hospodářství.
Součástí tohoto
přístupu by měla být i podpora využívání vedlejších produktů a výrobků
z odpadů a to zejména nastavení jednoznačných kritérii
cílených vždy na konkrétní materiál a způsoby jeho použití namísto
současného obecného odkazu na použití podmínek vztahujících se na odpady
v jiných právních předpisech.
V tuto chvíli není zřejmé, jaký bude rozsah materiálů, které budou mít jako vedlejší produkty nebo výrobky z odpadů nastaveny specifická kvalitativní kritéria pro využívání a ani to, zda mezi ně budou zařazeny popílky, tyto otázky budou ještě předmětem široké diskuze v rámci přípravy prováděcích předpisů k novým odpadovým zákonům.
Komentáře