Plasty a mikroplasty jsou všude kolem nás. Objevily se v padesátých letech minulého století a staly se součástí naší každodenní reality. Z plastu stavíme, oblékáme ho, přepravujeme v něm, obalujeme jím své jídlo. Nad materiálem s mnoha praktickými vlastnostmi se však vznáší i víc a víc otazníků. Mikroplasty z něj totiž najdeme prakticky všude; ve vodě, půdách i vzduchu. Jak ale vlastně mikroplasty interagují s lidským organismem? Jaký mají dopad na naše prostředí a na naše zdraví? Je pravda, že pronikají do míst, jako je mozek nebo placenta? A pokud ano, co to vlastně znamená? Stejně jako jinde na světě, také v České republice tyto a mnohé další otázky spojené s plasty zaměstnávají hlavy řady vědců. Jednoho z nich dokonce přímo v centru RECETOX.
Ondřej Adamovský je toxikolog životního prostředí, který se v centru RECETOX dlouhodobě zabývá problematikou plastů a mikroplastů. I když je jeho výzkumný záběr širší, v rámci konsorciálního projektu s CEITEC VUT, University of Ljubljana a Technical University of Vienna, se nyní soustředí především na vývoj nových metod, díky kterým by bylo možné přítomnost mikroplastů v lidském těle a organismech nezpochybnitelně prokázat. I když totiž ročně vychází stovky článků, které před mikroplasty varují, seriózní metoda, kterou by se jejich přítomnost v lidském těle dala opravdu prokázat, zatím chybí.
„Vědecké články, které se teď hojně objevují a ve kterých se píše, že se mikroplasty našly v plicích, placentě, mozku nebo penisech vyvolávají otázku, jak se tam mohly dostat. Na rozdíl od chemických látek, které jsou rozpustné, jsou mikroplasty pevné částice, a ty od určité velikosti nemohou procházet biologickými bariérami a pohybovat se tak v těle. Z tohoto pohledu je náš současný projekt velmi přínosný, protože nově vyvíjené metody detekce mikroplastů přinesou velice přesné informace o tom, jaké velikosti a jaké typy mikroplastů jsou schopny migrovat v lidském těle,“ vysvětluje Ondřej Adamovský.
Právě schopnost částic migrovat skrze tkáně budí nejvíce otázek. Zatímco závěry odborných článků, které upozorňují na nálezy mikroplastů v plicích, kam se mikroplasty mohou dostat například vdechnutím z okolního prostředí, jsou vcelku logické, nálezy mikroplastů ve vnitřních orgánech (mozku, penisech či placentách) vyžadují velkou dávku vědecké kritičnosti.
„Tyto studie jsou vědecky zpochybnitelné a je potřeba je vždy detailně pročíst. Konkrétně v nedávné, mediálně vděčné studii, která našla mikroplasty v biopsiích penisů, se uvádí, že mikroplasty ve tkáni mohou být sta až pět set mikrometrů velké, což je v podstatě velikost zrnka písku. Že by pevné částice takové velikosti prošly trávícím traktem, překonaly biologické bariéry do krve a někde se akumulovaly, je naprosto vyloučené, a vědecky zpochybnitelné tvrzení,“ říká Adamovský.
Jak je to tedy možné? Nejpravděpodobnějším vysvětlení přítomnosti mikroplastů ve vzorcích je sekundární kontaminace. Vzhledem k tomu, že jsou mikroplasty všude kolem nás, nejspíše se do vzorků dostaly jednoduše během manipulace s nimi. Například uvedené výzkumy přítomnosti mikroplastů v různých lidských orgánech se odehrávají na několika místech od operačního sálu, místa zpracování vzorků až po místo, kde se provádí analýzy. I když jde vždy o čisté prostory, mikroplasty jsou všudypřítomné a ke kontaminacím napomáhá i fakt, že mikroplasty jsou také součástí prachu.
„V případě studie s placentami může být mechanismus nechtěné kontaminace podobný. Placenta se porodí, pak se někam odnese, poté se z ní odřežou vzorky a pokud nejsou nastavené správné procesní postupy a kontroly, není možné říct, že plast pochází přímo z orgánu a nedostal se do vzorku až později,“ vysvětluje Adamovský.
Nová metoda, na které nyní vědec v týmu dalších výzkumníku pracuje, je naopak založena na použití počítačové tomografie, která pracuje s intaktními tkáněmi. Pro jejich zkoumání tedy není třeba je nijak narušit nebo do nich zasahovat, čímž se také minimalizuje riziko sekundární kontaminace. Na základě invivo modelů se budou vědci dívat na to, jaké mikroplasty, jakých velikostí a v jakých místech se mohou deponovat v organismu. Větší vize je pak použít lidské vzorky a analyzovat mikroplasty v tkáních prostřednictvím biopsie. Podle Adamovského teprve poté budeme mít opravdu nezpochybnitelný důkaz toho, že se mikroplasty mohou napříč tkáněmi pohybovat a následně se v nich ukládat.
„Další problém s články a reporty je, že mikroplasty, které jsou tu s námi od padesátých let, lékaři i přes obrovského množství histopatologických pozorování, které od té doby udělali, dosud nikde neobjevili. Deset, dvacet, padesát nebo sto mikrometrů, to jsou velké plasty viditelné pod mikroskopem. Během pozorování je však nikdy nikdo neevidoval, což je divné. Tento fakt nahrává tomu, že články opravdu nejsou kvalitně udělané a dokud nikdo nepřinese metodiku, na které nyní pracujeme například my, veškeré ostatní výzkumy jsou velmi jednoduše zpochybnitelné,“ tvrdí Adamovský.
I když se zdá, že se zatím není tolik čeho obávat, monitorovat rizika spojená s mikroplasty je více než podstatné. Pokud by se jejich přítomnost v lidských tkáních opravdu prokázala, bude nutné se dále zabývat tím, jaké mají na lidské zdraví účinky. Problematika plastů má navíc i další rozměr, a to je jejich chemické složení.
„Dá se říct, že mikroplasty jako částice jsou stále otevřené a zkoumané téma, ale plastová aditiva, tedy chemické látky v nich obsažené, se testují už delší dobu a jejich rizika jsou známá. Například u skupiny ftalátů1, které jsme studovali i zde na RECETOXu, se zjistilo, že jsou natolik nebezpečné, že byly v roce 2022 globálně zakázány,“ dodává Adamovský.
Legislativa se naštěstí v kontextu mikroplastů nadále posouvá. Evropská unie během posledních pěti let vydala nařízení, které zakazuje používat mikroplasty v kosmetických produktech, popřípadě v konzumních produktech, což přispěje ke snížení jejich emisí do prostředí.2
„Mikroplasty už zmizely například z šamponů, do kterých se přidávaly jako odstraňovače suché kůže, některý typy plastů se dávaly také například do řasenek nebo kosmetických plnidel. V porovnání třeba se Spojenými státy toto opatření sice přišlo později, ale zato je pečlivější, výhledově se totiž bude vztahovat také na takzvanou neoplachovací kosmetiku, jako jsou opalovací krémy nebo čistící pleťové gely, což pro Ameriku neplatí,“ vysvětluje Adamovský
Ještě menší částice, ale tím větší problém, jsou nanoplasty. Tyto plastové částečky jsou tak malé, že je nezachytí žádná vizuální technika. Jejich zkoumání je proto náročné a o nanoplastech se ví doposud jen velmi málo.
„Detekční metody jsou velmi špatné, v podstatě neexistují. Zatím víme to, že nanoplasty na rozdíl od mikroplastů biologickými bariérami procházet dokážou, otázkou ale je, co mohou způsobit. Existují prvotní studie, které ukazují, že nanoplasty mohou vyvolávat prozánětlivé stavy,“ upozorňuje Adamovský.
Zastřešujícím kořen problému mikroplastů i nanoplastů jsou však v první řadě samotné plasty. Jak už název napovídá, mikroplasty vznikají při jejich degradaci. V praxi se tak tyto částice dostávají do půd například rozpadem ochranných plastových fólií, využívaných pro ochranu zemědělských ploch proti plevelům nebo odparu vody. Další významnou oblastí, kde se mikroplasty uvolňují degradací, je výroba a balení potravin.
„Devadesát procent všech obalovin tvoří plasty. Je přitom jedno, jestli vezmeme jogurt, maso nebo zeleninu, pokud se nacházejí v plastových obalech, mikroplasty se v nich budou nacházet také. Nedostávají se do nich však jen z obalů. Výrobní proces potravin téměř vždy zahrnuje fázi, kde je využíván plast, ať už jde o plastové trubky, kontejnery nebo jinou část výroby. Mikroplasty tak najdeme i v nápojích ve skleněných lahvích, hliníkových obalech, soli, olejích nebo třeba medu. Není velkovýroba, která by se obešla bez využití plastových komponent,“ popisuje Adamovský.
Pro plasty v jeho všestranném využití v současnosti neexistuje dostatečná alternativa, i tak však existují způsoby, jakými by se dal jejich dopad alespoň zmírnit. Jedním z navrhovaných opatření je unifikace povoleného složení plastů. Díky ní by se plasty daly alespoň vracet zpět do ekonomického koloběhu, tedy recyklovat.
„Aktuálně je každý plast úplně jiný a plný odlišných aditiv, dohromady nejdou stavit ani dva plastové kelímky odlišné značky, je to naprosto neidentifikovatelná směs, kterou v zásadě používá vždy jen konkrétní výrobce. Z tohoto důvodu se také plastové obaly recyklují do stavebních materiálů3, tedy do typu produktu, který už je trvalý a nevrací se zpět do cirkulární ekonomiky,“ vysvětluje Adamovský.
Také Česká republika hledá cesty, jak neutěšenou situaci s plasty zlepšit. Tým výzkumníků, se kterými nyní Ondřej Adamovský hledá nové metody detekce mikroplastů, připomínkoval pro ministerstvo životního prostředí Globální úmluvu o plastech, která se současným jednosměrným tokem plastů, které končí bez možnosti recyklace v odpadu, měla pomoci.
„V současnosti se recyklují převážně jen PET láhve, protože nemají žádná aditiva, všechny jsou víceméně stejné. To je velká výjimka, zbytek plastů se většinou pálí. Úmluva má zařídit, aby drtivá většina plastů šla nějakým způsobem zpět do oběhu a stala se tak součástí cirkulární ekonomiky. My jsme schopni přispět do úmluv spojených s plasty naší expertízou, konkrétně přehledem bioaktivit chemických látek obsažených v plastech,“ vysvětluje Adamovský.
To, co teď v Česku na úrovni politických jednání úplně chybí, je nadace nebo sdružení, které by vytvářelo protiváhu průmyslu v diskusích o národních implementacích. Příkladem takové dobré praxe může být Food packaging forum.
„Food packaging forum je jednotka, na kterou se vláda může obracet a ověřovat informace nebo konzultovat chystaná opatření. Jsou schopni sesbírat vědecké podklady nebo data, která jsou volně dostupná a vyvodit z nich jasné a podložené závěry. Globální úmluvy jsou totiž většinou velmi obecné a jejich provedení je celé na vládě jednotlivých států. V Česku něco takového nyní bohužel úplně chybí,“ shrnuje Adamovský.
[1] Ftaláty se používaly zejména ke změkčování polyvinylchloridového plastu (PVC), aby byl vhodný k použití v široké škále spotřebních předmětů. Patří sem například vinylové podlahové krytiny, obaly potravin nebo obuv a oblečení. Ftaláty se též přidávaly do prostředků osobní hygieny, včetně mýdel, šamponů, laků na vlasy, parfémů a laků na nehty. Byly obsaženy v měkkém plastovém sportovním a rekreačním vybavení a některé z nich také v potahových vrstvách léčivých přípravků a výživových doplňků, nebo ve zdravotnických prostředcích z měkčeného PVC“ (SZÚ 2024).
[2] Od 17. října 2023 omezuje nařízení (EU) 2023/2055 používání syntetických polymerních mikročástic, známých jako mikroplasty, v různých produktech. Mikroplasty jsou definovány jako syntetické polymerní částice menší než 5 mm, které jsou organické, nerozpustné a odolné vůči degradaci. Nacházejí se v mnoha každodenních produktech, včetně kosmetiky, čistících prostředků, hnojiv, a dokonce i sportovních povrchů. Nařízení zahrnuje přechodná období pro různé produkty, přičemž některé zákazy vstoupí v platnost okamžitě a jiné budou postupně zaváděny během příštího desetiletí. Například oplachovací (rinse-off) produkty obsahující mikroplasty budou zakázány od října 2027, zatímco některá zdravotnická zařízení budou mít čas do října 2029.
[3] Jedná se o jednu z nejznámějších forem recyklace je downcycling. Jde o způsob opětovného využití surovin, v důsledku, něhož odpad ztrácí určité vlastnosti a je tedy méně hodnotný než výchozí produkt.
Komentáře