Co je a co není recyklace? A co ji pohání? To bylo předmětem diskuse pracovníků neziskové organizace International Solid Waste Association (ISWA), která se zabývá recyklací a odpadovým hospodářstvím.
Co je recyklace
Recyklace v podstatě označuje řadu činností a procesů, jehož výsledkem je výroba druhotných materiálů v takové kvalitě, že jimi můžeme nahradit suroviny primární. Pro výrobu druhotných surovin se využívají vyřazené, vyhozené nebo zlikvidované produkty a obaly a vše ostatní, co můžeme nalézt v odpadu.
Ve většině zemí je hnacím motorem recyklace obvykle poptávka po recyklovatelných materiálech, kterou ovlivňuje dynamika nabídky a poptávky na trhu s komoditami. Nezáleží na tom, zda je ochrana veřejného zdraví a životního prostředí v centru pozornosti politiků či nikoli, poptávka je přítomna vždy.
Ovšem recyklace, která je řízena poptávkou, nezačíná na bráně recyklačního zařízení, ale mnohem dříve a to v rámci několika úrovní:
- během výroby,
- během několika fází balení,
- během užívání výrobku,
- když se jej poslední uživatel nebo poskytovatel recyklačních či odpadových služeb rozhodne zlikvidovat.
Kdo „vlastní“ odpady
Ve Spojených státech a na většině dalších míst na světě, mimo Evropu, je hlavním průmyslovým hráčem soukromý sektor recyklace (tzn. společnosti, podnikající v oblasti zpracování recyklovatelných materiálů, s výjimkou odpadových společností). Geografické centrum tohoto průmyslu se nachází ve východní Asii. „Na Asii připadá asi 43 % světové produkce regenerovaných vláken, Evropa dosahuje 27 % a Severní Amerika 21 %,“ uvádí zpráva Bureau of International Recycling.
Díky modernizaci odpadového systému byl ve městech po celém světě vytvořen národní nebo regionální zákon o odpadu, ve kterém je definováno, kdo je vlastníkem odpadu. To by nám mohlo pomoci s odpovědí na otázku „Kdo vlastní odpady?“, ale komplikuje to otázku „Kdo je vlastníkem recyklace?“. Uveďme si pár příkladů:
Převažuje varianta, kdy je majitelem odpadů automaticky vlastník místa nebo kontejneru, ve kterém se odpady vyskytují. Odpadová společnost tedy vlastní a odpovídá za vše, co se v kontejnerech nachází. Je tomu skutečně tak? Co když se v kontejneru najde jaderný odpad nebo mrtvé tělo? Co když se v odpadkovém koši objeví diamantový prsten nebo ukradené umělecké dílo?
Ve vyspělých zemích, kde mají vysoké poplatky za likvidaci odpadu a drahé systémy automatizovaného sběru, nikdy nepokryjí výnosy z prodeje recyklovaných materiálů náklady na jejich sběr. Jedinou „výhrou“ pro vlády a společnosti, zabývající se nakládáním s odpady je, že dobře vedená recyklace odklání materiály od „odstranění“, čímž se snižují celkové náklady na integrované systémy nakládání s odpady.
Přeprava odpadu k likvidaci nebo přeprava recyklovatelných materiálů pro výrobu
Odpadní materiály se převáží přes hranice pokud má o ně zahraniční subjekt zájem a vlastník či producent musí svůj odpad zlikvidovat. Rozhodujícím faktorem je pro vyvážející stranu obvykle absence zpracovatelských kapacit nebo vysoké náklady na domácí likvidaci. Přeshraniční pohyb odpadů za účelem zpracování a likvidace upravují Basilejské, Stockholmské a Rotterdamské úmluvy.
Zpracovatelské zařízení se na základě nabízené ceny, kterou porovnává s náklady na dopravu, rozhoduje, zda recyklovatelné materiály vyveze. Materiály s nižší hodnotou a vysokou měrnou hustotou, jako je sklo a sekundární stavební kamenivo, se obvykle zpracovávají v blízkosti místa zpracování, aby se zabránilo tomu, že náklady na dopravu překročí hodnotu materiálů.
Tento obsah je uzamčen
Pro zobrazení se přihlaste do účtu s aktivním předplatným.
Komentáře