David Beneš: Recyklační poplatek by neměl být nástrojem konkurenčního boje

Financování sběru vysloužilého elektrozařízení je alfou a omegou celého mechanismu. Bez finančních prostředků skončí elektroodpad jinde, než ve zpracovatelských kapacitách a to není v zájmu nikoho.

Nad otázkou, zda je financování sběru elektroodpadu dostatečné se dnes zamýšlí staronový ředitel kolektivního systému REMA System, David Beneš.

Myšlenka financování zpětného odběru se datuje někam do roku 2001, kdy se začalo hovořit o tzv. rozšířené odpovědnosti výrobců, která se zakotvila do myšlenky „znečišťovatel platí“. Smyslem bylo přenést odpovědnost na výrobce (nejen elektrozařízení), jehož zájmem mělo být vyrábět výrobky tak, aby se daly plně recyklovat a materiálově třídit a využívat.

Logicky tak začala vznikat poptávka po tvorbě systémových řešení, která by výrobky po ukončení jejich životnosti (doby, kdy je spotřebitel již nechce/nemůže využívat) byla schopna stahovat z trhu a procesovat ekologické nakládání s nimi. Mezi ekologické nakládání řadíme (řazeno dle priorit) opětovné použití, materiálové využití, energetické využití, a nakonec i šetrné uložení nevyužitelných zbytků na skládku.

Na celý tento proces jsou potřeba finanční prostředky. Vybudování systému zpětného odběru jako i samotné provozování celého systému je nákladnou záležitostí a je třeba neustále optimalizovat procesy tak, aby byly efektivní a smysluplné. Proto se začal k ceně výrobků přičítat tzv. „recyklační poplatek“. Jeho výši si stanovily jednotlivé kolektivní systémy. Bohužel se tento poplatek stal v mnoha případech nástrojem konkurenčního boje. Zde vidím obrovské selhání autority státu – Ministerstva životního prostředí.

Recyklační poplatek, dle mého názoru, který opírám o šestnáctileté zkušenosti na trhu zpětného odběru, by neměl být nástrojem konkurenčního boje. Měl by odrážet náklady nezbytně nutné a efektivně vynaložené. Je třeba si uvědomit, že tento poplatek je vždy v konečném důsledku přenášen na spotřebitele (občana). Je to nepochybně forma ekologické daně, a podobně jako daň z přidané hodnoty by měla být stanovována a regulována autoritou (státem) na základě podložených dat a odborných studií.

Je nezbytné si uvědomit, že poplatek se má vždy vztahovat k nějakému druhu výrobku – lednice, televize, baterie, solární panel, pneumatika nebo automobil. To znamená, že malý výrobce, který vyrobí malé množství výrobků, platí ve vztahu k prodaným kusům v celkové sumě menší peníze než ten, který prodá větší množství výrobků. Vždy by však za stejný výrobek měl zaplatit stejně.

Také je nezbytné ve stanovování výše recyklačního poplatku vzít v úvahu životnost výrobků. Rychloobrátkové výrobky – malé elektrozařízení, mobilní telefony, baterie apod. mají možnost být financovány v tzv. průběžném systému financování, kdy se k ceně nově prodaného výrobku v např. ročním období, připočte právě takový recyklační poplatek, který pokryje náklady na zpětně odebrané výrobky právě v ročním období. Odlišné to však bude např. u solárních panelů, kdy se recyklační poplatek má vybrat předem na krytí celkových nákladů recyklace, která proběhne za cca 20-30 let. Tyto poplatky však v žádném případě nemá držet žádný kolektivní systém, ale odpovědnost má přijmout stát.

Je zde málo prostoru popsat alespoň základní problémy financování zpětného odběru. Obecně však konstatuji, že systém není nastaven dobře a má mnoho prostoru pro zlepšení. Vyžadovalo by to však odpovědný přístup státních úředníků. Kde však chybí odpovědnost nemůže být dána ani pravomoc. Důvěru se státu v tomto segmentu dlouhodobě nedaří získat o čemž svědčí i naprosto tristní personální obsazenost (v současné době vlastně i neobsazenost) odborných pozic na samotném MŽP.