Stejně tak jako spekulace o tom, kdo nejvíce vydělává na růstu cen potravin, jsou v poslední době obdobné teze o tom, kdo může za výrazné zvýšení cen vodného a stočného v roce 2023, v porovnání s předchozím rokem. Terčem kritiky je v současné době například španělská vodárenská společnost AQUALIA CZECH, která vlastní Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava zásobující pitnou vodou značnou část Moravskoslezského kraje. Nejen kvůli tomu je proto vhodné zopakovat si alespoň základní zásady tvorby cen vodného a stočného a faktory, které s tím souvisí.
V prvé řadě je ale nutné vyvrátit tezi, podle níž platí obyvatelé ČR vyšší platby za vodu, pokud je vlastníkem vodohospodářské společnosti zahraniční subjekt. Z přehledu aktuálně platných plateb vyplývá, že za vodné a stočné platí lidé často vyšší částky (a často v naší zemi vůbec nejvyšší) vodohospodářským společnostem, které vlastní obce, města nebo svazky obcí, mimo jiné na Frýdlantsku nebo Židlochovicku (a na řadě dalších míst).
V druhé řadě je vhodné připomenout, že oblast vodohospodářství je energeticky velmi náročná (v rámci EU spotřebuje vodohospodářství zhruba 2 procenta veškeré evropské energie), takže loňský nárůst nákladů za energie, který je hlavním důvodem meziročního „zdražení vody“, se musel v platbách za vodné a stočné logicky promítnout – mimochodem výrazně méně, než třeba v cenách potravin. Je také vhodné připomenout, že až na výjimky vodohospodáři neměnili poplatky za vodu (na rozdíl třeba právě od potravin) v průběhu loňského roku, ale až na začátku roku letošního.
To ale možná není tak podstatné, na rozdíl od mýtů, které ve veřejnosti stále přetrvávají (a také jsou často cíleně živeny), a které se týkají cen vody. Málokdo přitom ví, že oblast vodohospodářství v ČR je jako jedna z mála oblastí cenově regulována, a to prostřednictvím aktualizovaného Cenového výměru Ministerstva financí. Jinými slovy, ani obecní, ani nadnárodní společnosti nemají při tvorbě výsledných cen volnou ruku, přičemž limitem je maximálně povolený meziroční růst zisku, který je navíc v praxi u většiny vodohospodářských společností nižší, než je povolená hranice 7 procent.
Stanovení plateb za vodné a stočné se navíc řídí dalšími parametry, jako je maximální výše zisku 0,49 procenta z hodnoty majetku u provozovatele vodárenských služeb, a 0,92 procenta z hodnoty o majetku v případě vlastníků vodárenské infrastruktury („trubek“), kteří jsou tak v cenotvorbě mírně zvýhodněni. Nejen z uvedených parametrů je přitom zcela zřejmé, že vliv na ceny vodného a stočného mají především místní podmínky, hodnota a stav „trubek“, a také zdroje surové vody, jejichž ceny se liší podle toho, zdali jde o vodu podzemní nebo povrchovou, a v případě povrchové vody pak ještě podle toho, který ze státních podniků Povodí vodu ke zpracování na pitnou vodu vodohospodářům dodává.
Poněkud zcestné jsou navíc i teze, podle nichž odvádějí zahraniční vodohospodářské společnosti značné zisky z poplatků do svých mateřských zemí. Jednak je výše takových odvodů v porovnání například s bankami zhruba stonásobně nižší, jednak v ČR zahraniční společnosti zaplatily v minulosti jen za pronájem „trubek“ v součtu desítky miliard korun, a každoročně za pronájem trubek další miliardy platí jejich majitelům, což jsou v drtivé většině právě města a obce.
Celý článek je dostupný na www.nase-voda.cz.
Komentáře